Úspěšný seriál ČT Smysl pro tumor měl mnoho předností. Za prvé byl konečný a tím pádem ukoukatelný. Pak jsem ocenil, že v něm herci skutečně hráli. Jasně že za tím bylo i to, že měli co hrát. Jako hlavní benefit však vidím, že se náramně zvýšil počet nových dárců kostní dřeně.

Také jsem býval v jejich registru. Ne v tom plzeňském, ale v tom pražském. „Český registr dárců krvetvorných buněk IKEM“ totiž bere zdravé lidi do čtyřiceti, a to jsem jako letitý dárce krve a krevních destiček byl, i ten věk jsem těsně stihl. Jinak máme v naší zemičce ještě „Český národní registr dárců dřeně“ v Plzni, kde berou dárce jen do 35 let. Tam s tím, myslím, u nás vůbec začali, dnes je to o.p.s. Jejda, tak aby se to nepletlo, když se to už plete. Koho by napadlo, že v naší malé zemičce máme hned dva dřeňokostní konkurenty!

Jenže ten seriál u mě otevřel i třinácté, čtrnácté a patnácté komnaty. Neměl jsem v úmyslu je otevírat, ale ten seriál ty dveře vlastně vyrazil.

„Rakovina“ není nemoc, ale skupina chorob, které se dost liší. Společné pro ně je to, že se vlastní buňky vymknou kontrole a začnou si hospodařit po svém. Moje žena Ivanka dostala na jaře roku 2013 rakovinu prsu. Ačkoliv chodila na pravidelné kontroly mamografem. Nebo možná proto? Existuje pacientská legenda, podle které může toto vyšetření naopak onu rakovinu vyvolat. Toto podezření zesiloval fakt, že v kohortě, s níž chodila žena na chemoterapie, byly další dvě ženy, u nichž byla rakovina identifikována v časové návaznosti na vyšetření mamografem. A to už po několika měsících od negativního nálezu. Ale tím se netrápím, u Ivanky šlo o agresivní nádor, který se může vyvrbit poměrně rychle.

Trápím se jinými věcmi. Chemoterapie zabíjí nádor, ale fakticky i pacienta. Důležité je, aby zabila dříve nádor než člověka. Když šla Ivanka před urychlenou operací na vyšetření k obvoďákovi, tak ten se zděsil stavu její krve. Protože doktoři zabíjeli nádor, ale nepodporovali člověka. To nechali až na tom obvoďákovi.

Po chemošce ženě vypadaly vlasy. Pojišťovna zaplatila paruku. Ale odnětí ňadra je úplně jiná věc než jen taková kosmetická „drobnost“. A tady mám další nemilou zkušenost. Když jsem se snažil zjistit, jak bude léčba pokračovat, musel jsem paní věhlasnou doktorku z Homolky shánět telefonicky, protože po operaci a propuštění do domácí péče jsme s ní žádné sezení neměli. (Mimochodem, před těmi deseti lety neměla onkologie Na Homolce lůžkové oddělení. Z vlastní jiné zkušenosti z té doby vím, že v této obří nemocnici rádi diagnostikují, ale ne tak rádi léčí. Aspoň tak to tam v té době vypadalo.) Do telefonu jsem se dověděl jen to, že „operace neměla ty výsledky, jaké jsme si od ní slibovali“. A nazdar. Nevotravuj!

Když jsme později volali jiné lékařce, detekovala v Ivanině mluvení zmatenost a doporučila zavolat rychlou. Ta Ivanku odvezla do Motola. Tam jí diagnostikovali klostridii. Umístili ji na infekční oddělení, kde jsem ji ale po splnění různých opatření (mytí rukou, ochranný oblek, rouška) mohl denně navštěvovat. A vyléčili ji. Z klostridie. Jenže i zde došlo k drobným nepříjemnostem. Ivanka si oblíbila mátový čaj. Vaříval jí ho tam z donesených sáčků jeden - lapiduch. Jenže lapiduch odešel a sestry to dělat nechtěly. I nosil jsem jí pak uvařený máťák v termosce. Podle Ivanky ji jednou jedna sestra nevyslyšela, když se potřebovala vyprázdnit, protože si jí předtím řekla o zavření dveří pokoje. Ze kterých na ni z chodby táhlo. Což sestru zjevně urazilo. Žena dovedla být nepříjemná. Jenže pak ji prý sestra naschvál za trest nechala posrat. Tomu se mi až nechce teď, když to píšu, věřit, ale věřte (podle mé jiné osobní zkušenosti), že i sestry dovedou být až drasticky a doslova sadisticky nemilosrdné!

Nicméně Ivanku v Motole vyléčili z klostridie a dostatečně připravili na další léčbu rakoviny. Protože já vůl si furt myslel, že se s ní dá něco dělat! Trápilo mě, že se další léčba kvůli té klostridii odložila o pět týdnů, ale těšil se, že jí pak na té Homolce přijmou a budou léčit. Když tam tedy chodila na chemošky a operovali ji tam. Když byla jejich pacient! Tak dlouho jsem je otravoval, až ji nakonec přijali na internu. A tam za ní chodila rehabilitační sestra. Léčba proti rakovině nula bodov. Rozhovor s primářem téměř nemožný. Odchytil jsem ho po asi dvou týdnech, když se zaskočil na Ivanku podívat v době mé přítomnosti. Ve dveřích mi řekl: „Bylo by směšné si myslit, že když bylo (nějaké číslo) uzlin chycených, pak by zbylé chyceny nebyly.“

Zeptal jsem se pro jistotu, jestli mi říká, že mi žena zemře. Potvrdil mi to konečně doslovně.

No, mně to tedy „směšné“ nepřipadalo. A rozhodl jsem se odvézt si Ivanku domů. Během dvou dnů jsem sehnal u čtyř různých organizací polohovací postel, kyslík, stoleček, na kterém bylo možno jíst z postele a hlavně sestru Dášu z občanského sdružení HEWER. (Synek prohlásil, že ji zafinancuje, na jak dlouho bude potřeba.) V pátek večer jsem měl hotovo. O víkendu se z nemocnice nepropouští, měl jsem slíbeno, že mi Ivanku přivezou v pondělí. Také jsem k tomu dni připravil vše potřebné, včetně přítomnosti zdravotní sestry, dcerky, synka a jeho kamarádky s pečovatelskou praxí. Když dlouho nejeli, tak jsem na Homolku zavolal, kde jsou - a dověděl jsem se, že vůbec nevyjeli! Protože nikdo neobjednal na pondělí sanitku! Ale proč ji neobjednal? Vzpomněl jsem si na páteční slova pana primáře:

„Možná už v pondělí nebudete mít ty starosti.“

A pochopil jsem, že někdo dovede vzít na nebohého hodného lékaře mačetu. Mysleli si, že jejich pacientka přes víkend umře, a oni nebudou mít ty starosti. Jenže pacientka byla zabejčilá a těšila se domů. A mohla v kruhu rodinném, uprostřed svých knih a za přehrávání oblíbené gramodesky po pouhých dvaatřiceti hodinách v klidu zesnout. V klidu, protože se mi ještě dodatečně podařilo z českého zdravotnictví vymlátit náplasti s morfiem.

To byl listopad 2013. Ve stejném týdnu zemřel Jarek, muž mé kamarádky Jany, která v té době se už od jara léčila s další rakovinou, pro změnu s rakovinou kostí, konkrétně se jednalo o svinsky variabilní mnohočetný myelom. Po dvou měsících, ve kterých jsem místo Jarka vozil ovdovělou kamarádku na pravidelné týdenní chemošky nás andělé našich partnerů přistrčili k sobě a my spolu začali regulérně středoškolsky několik měsíců chodit, než jsme si 1. května mohli dát v Botanické zahradě pod rozkvetlým hlohem první pusu. Začal náš společný čtyřletý život po životě.

Ale o této čtrnácté komnatě napíšu až někdy příště. Zrovna jsem od svého skvělého neurologa po třech letech neužívání vyfasoval nová antidepresiva, tak mi to psaní snad půjde lépe.

Psáno, vzpomínáno a teskněno v Praze na Lužinách v úterý 5. března 2024.

PS: Ivanka s rakovinou „nebojovala“, ona se jí jenom nedávala. Ve svém životě se nedávala nikdy a ničemu, jak jsem napsal den před jejím pohřbem pouze na svém blogu v nekrologu, nazvaném Proč člověk bojuje.