Na sjezdových lyžích jsem nestál patnáct let. Od té doby, co mé milé ženě Ivaně po poslední lyžovačce na našich oblíbených Horních Mísečkách praskly přezkáče. Šla ze sjezdovky k penzionu Horské zátiší, když tu ji začala zábst levá noha. Kouká se, co je, a za ní leželo její chodidlo, tedy chodidlo jejích lyžařských bot. Už jsme si nové lyže nepořizovali. I když já funkční lyže i boty (obé po synkovi Jankovi) měl. A hůlky po dcerce Terce. Když jsem se poprvé stal nedobrovolným singlem, začal jsem jezdit na běžkách. Jezdili jsme s neregistrovanou partnerkou Janou v okolí Prahy, jednou se vydali na skok do mých Jizerek a poslední zimní prázdniny jsme jeli do jejích Žďárských vrchů. Před čtyřmi lety jsem po ní zdědil nové běžky. Nu a letos v této mizerné zimě jsem si letos (v rámci posledních přání) u jedné single agentury zpupně objednal týdenní zájezd do Alp. Když už mám to vybavení. Ve sklepě.

V rámci přípravy jsem se vydal do ošklivé modré, nyní sportovní, budovy v Jeremiášově ulici, co na ni čučím z lodžie, aby mi zbrousili lyže a seřídili vázání. Pánové, co se mi v létě starají o kolo, se podívali, zasmáli se a sdělili mi, že s tímhle vázáním oni nechtějí nic mít. Do hluboka rzí prožrané hrany mohou zbrousit, ale nedoporučují mi tyhle lyže už používat. A boty raději taky ne. No moment - jezdil na nich synek, jezdil jsem na nich já, pak stály patnáct let v pouze dvakrát vyplaveném sklepě - a najednou jsou moc dlouhé, moc rovné a jejich bezpečnostní vázání není moc bezpečné?

Poradili mi půjčit si lyže v půjčovně. I jel jsem do radotínské půjčovny zamluvit si nějaké. Vybrali mi tam lyže lehce pod bradu a lehce vykrojené. Půjčovné činí jen 300 Kč denně, když si je půjčíš na tejden. Samotné lyže s vázáním - když tedy mám své boty a své hůlky. Jo - a ještě mi doporučují zaplatit si pojistku na ty lyže. Zrovna včera se vrátil jeden zákazník a měl jednu skluznici zle poškrábanou. Jo, a ještě na začátku zaplatím zálohu, jen tisícovku.

Pročež jsem byl zabezpečen, a když už bylo tolik sněhu na polích nad Dalejským údolím, tak jsem si řekl, že bych zatím mohl vyrazit aspoň na běžky. Když je mám. Tak, použitelných běžek mám hned dva páry, i jedny použitelné hůlky. Ale co nemám, jsou boty. A ono je to dnes takhle: Po druhé světové existovalo běžecké vázání se čtyřmi hřeby do špičky boty. Někdy po roce 1970 ho nahradilo vázání se třemi hřeby. Do podrážek svých bot jsem vyhloubil vedle čtyř děr další tři, a ono to fungovalo. Než mi asi před deseti lety od nich upadla podrážka.

Pak jsem lyžoval na běžkách až v únoru roku 2014, v rámci zimní olympiády v Soči. Která je pouze několik set kilometrů od gruzínských území, které v roce 2008 okupovalo Rusko. Tak tomu tedy říkám „sankce“! Však taky v návaznosti na to hned měsíc po olymblbádě Rusko pro změnu okupovalo Krym a část Podněstří. Tedy, nežebych někde závodil, ale dal jsem si deset kiláčků na Letné, kde v té době fungoval olympijský park. Já dobíhal poslední kilometr, a společně se mnou dojížděla do cíle 12,5 km závodu v biatlonu stříbrná Gabriela S(K)oukalová, kterou jsem mohl při tom sledovat na instalované veleobrazovce. Boty, co jsem si půjčil, jsem musel s chirurgickou přesností zaklapnout do miniaturního zobáčku. Dříve se měnily typy vázání po dvaceti letech, pak po deseti. To šlo lyže ještě převrtat. Dneska, když potřebujete nové boty, tak si k nim také musíte koupit nové vázání na nových botách. Vázání se už mění co rok, ba co dím, několikrát ročně někdo přijde s novým typem. Takže zpátky na stromy: Běžky už mají jeden spešl podstavec, na který lze instalovat jakékoli vázání. A boty mají ve špičce stejnou hrazdičku, která zapadne do každého vázání. No, jenže já takové běžky nemám a nové kupovat nechci. Na projíždění kamenitého Dalejského údolí by jich byla škoda.

Ale! Snad bych si mohl koupit někde staré boty na staré vázání na starých běžkách! A povedlo se. Lyžařských frců mi Google nastal přemíru, tak jsem si vyhledal jen ty, co jsou v Praze 13. Jenže ten Bedřich Smetana (vážně), co měl tři pobočky, jednu z nich pod mým nosem, už své podnikání ukončil (možná i proto, že se octl na vozíku). Zůstaly mu ovšem ještě nějaké neprodané zásoby. A jeho poslední „provozovna“ jsou jenom kůlny a garáž u jeho domku v Horních Jirčanech. (Avšak internet si pamatuje.)

A tak jsem tam z Lužin zajel. A jedny boty na staré vázání našel a za stovku koupil. A viděl tam krásné staré lyže. A dověděl se, že si je můžu koupit. A rovnou vyzkoušet na blízké sjezdovce v Chotouni poblíž Jílového u Prahy, jestli vyhovují. Ale neměl jsem s sebou své/synkovy nordiky. I domluvil jsem termín, a včera (v pondělí) tam zajel. Nejdříve jsem si ale doma ještě napodruhé vyzkoušel synkovy památeční boty. S tlustejma ponožkama. A praskly mi! Jenom jedna, ale to stačí...

Takže k těm vybraným fisherkám (co mi sahají k nosu) za tisícovku jsem dokoupil boty za tři sta. (Ceny jsou nikoli v eurech, avšak v kačkách!) Jako jediná použitelná rodinná památka mi zůstaly aspoň hůlky dcerky Terky. Vyrazil jsem pak přes Jílové (na náměstí zatáčíte doleva) do Chotouně a žasl. Severní svah dlouhý asi 300 metrů s padesátimetrovým převýšením byl přesně něco pro zkušební jízdu! A dokonce chová i lyžařskou školku, která má plochu pro drandění robat kousek stranou. Na vršek ve výšce (nížce) 400 metrů vedou hned dva vleky, talířáky. Tu pomalejší Pomu pro děti jsem použil pro první dvě jízdy. Na svahu jsem byl trochu nejistý, protože jsem měl poprvé k dispozici carvingy. Jenže jak byly oproti současné módě o trochu delší, tak držely i dlouhou stopu. No a mírný výkroj dokázal při krátkých rychlých zatáčkách divy, ba i při dlouhých pomalých. Nejdříve jsem byl hóodně opatrný, až připosraný - jinak můj postoj na nových lyžích a po patnácti letech poprvé na svahu - nelze popsat. Avšak ku konci jsem to už rozbalil, užil si na umělém tvrdém a rovném sněhu dokonce i pocitu rychlosti.

Jestli si chcete někde blízko Prahy zalyžovat, tak můžete tam, v Chotouni. Pod svahem je i domek s občerstvení, horká gulášovka se hodila, i čerstvě pečené bramboráčky. A za umělého osvětlení se jezdí až do devíti večer. Ale raději mimo víkend, kdy je na svahu přeplníno. A ceny jsou taky trochu retro. Za deset jízd, které mi včetně svačiny trvaly asi hodinu a půl, jsem jakožto o dvacku zlevněný senior (čti „seňór“) zaplatil 130 Kč. Kdybych se to pondělí ještě vytasil se žlutým volebním lístkem nejmenovaného účastníka voleb, tak by mi odpustili ještě stovku. Ale takové věci já nedělám. Jednak mi to přijde nekorektní, a jednak jsem ten lístek hodil už ve volební místnosti do koše...

Technická: Místní permice je umělohmotná kartička, kterou si koupíte/zapůjčíte za stovku, dáte do horní levé kapsy bundy a turniket vás pak pustí. Bezkontaktní karty je možno použít i v příští sezoně i s neprodanými jízdami. (Anebo vrátit.)

Koukal jsem, že ale mají všichni helmy! Zase nějaká novota. No, v Alpách vás bez helmy už na svah nepustí. A helma zrovna před týdnem zachránila v Alpách jedné dálné neteři život... Tak jsem si v Horních Jirčanech na zpáteční cestě přikoupil ještě helmu za 300 a brejle na brejle za 200. A ještě brousek na hrany za 100. To taky není v eurech.

Alpy, třeste se! Já jsem vybaven. Jenom nevím, mé milé doupátko, proč mne dneska tak bolí celý tělo?

Psáno v Praze v úterý 31. ledna 2023