3.3.2024 | Svátek má Kamil


ŠAMANOVO DOUPĚ: Číslo jedna

13.4.2011

Právě před padesáti lety startoval do kosmického prostoru Jurij Gagarin. Je to tedy stará událost v čase, nikoli však v paměti. V té paměti zůstal hlavně pocit tehdejšího nadšení. Člověk dobyl vesmír! Sovětský člověk!

V průběhu doby zmizela určitá část toho nadšení. Nejdříve ze sovětství a pak z dobývání. Vlastně šlo o pouhý jeden oblet planety Země ve vysoké vrstvě stratosféry, ještě pod magnetosférou Země. Zde dodnes létají kosmické lodě, kosmické stanice a naprostá většina družic. Tehdejší Gagarinovy letecké rekordy byly zfalšované - Mezinárodní letecká federace pro jejich zápis požadovala, aby pilot přistával společně se svým strojem. Rusové to nahlásili, avšak ve skutečnosti byl u Vostoku kosmonaut vypálen ve výšce 7 km společně s křeslem z kabiny a přistával samostatně. Ani nebyl dokončen celý oblet kolem Země, k tomu scházelo 1500 km. Pro potřeby zápisu do knihy kosmických rekordů mezinárodní organizace COSPAR. To nijak nesnižuje skutečně dosažený úspěch letu - i když byl "of the record". Avšak byl první a to se počítá.

Gagarin i se svým náhradníkem Germanem Titovem sledovali v červenci 1960 start rakety R7 s kabinou Vostoku, ve které byli jejich předletci Lisička a Čajka. Raketa po 24 sekundách explodovala, sedadlo s oběma psíky se podařilo včas vypálit. Ale dopadlo mimo záchrannou síť, takže se zabili. Ona ta záchranná síť byla jen taková úlitba fantomu bezpečnosti - i pokud by se vystřelovací sedadlo do ní trefilo, kosmonaut by pravděpodobně nepřežil. Alespoň pokusné figuríny byly vždy polámány. Titov později konstatoval: "Viděli jsme, jak raketa letí. A viděli jsme hlavně, jak vybouchla."

Pozemní technici byli nakonec rádi i za těch 24 vteřin letu. Nemuseli podstupovat rizikovou operaci při odčerpávání paliva zpátky do nádrží. Při přípravě každého dalšího letu si prý zpívali: "Ech, jen aby odletěla, nedej Bože palivo stáčet…" Poslední zkušební let proběhl v pořádku, proto jste si mohli kabinu 3KA-2A, která tehdy nesla do vesmíru šťastnějšího psíka Zvězdočku, koupit v dnešní dražbě u Sotheby´s. V kabině ještě seděla figurina kosmonauta. Aby se vyzkoušel přenos lidského hlasu, byla z magnetofonu odvysílána i četba receptu, jak připravit pravá ruská jídla - boršč a šči. Západní odposlouchávači jen koukali - to má být vtip, snaží se nás zmást, anebo skutečně někdo letí? Podle mne to byla, krom toho, aby se vyzkoušela fonie, hlavně provokace. Kterou si ruští technici dělali srandu ze západních odborníků - i vlastního vedení. U dřívějších zkoušek byl prý použit i záznam ze sborového zpěvu Alexandrovců. Předpokládalo se, že nikdo neuvěří tomu, že do vesmíru odletělo hned padesát zpěváků. (Ale mezi nimi by se jeden kosmonaut skutečně nenápadně ztratil!)

Dnešní statistici dávají zpětně Gagarinovi šanci padesát na padesát. On to taky věděl, a přesto letěl. Asi v tom nebyla hrdost na členství v komunistické straně, kdy se stal částí mohutné mnohamilionové avantagardy sovětské dělnické třídy. (Číslo legitimace 08909627.) Dovolte ocitovat další perličku z knížky "Moje cesta do vesmíru", kterou pod Gagarinovým jménem sepsal nějaký najatý pisálek.

Jde o scénku, kdy hlavní konstruktér budoucím kosmonautům předvádí jejich budoucí kosmické plavidlo. Kdo byl tím konstruktérem? "Rozložitý, veselý a vtipný chlapík, každým coulem Rus, s pěkným, čistě ruským příjmením i křestním a otcovským jménem." (Koroljov, Sergej Pavlovič, jeho identita byla utajována až do jeho smrti. Pravý, sovětský člověk. Také prošel Stalinovými koncentráky. Byl nebezpečný inteligent - jeho rodiče byli učitelé!)

"Když si jeden soudruh postěžoval, že je v tepelné komoře nesnesitelné horko, vysvětlil nám [Koroljov], že za letu se bude teplota pohybovat mezi 15 -22 stupni Celsia, ale že kosmonaut musí být připraven na všecko, protože až se loď ocitne v hustých vrstvách atmosféry, její plášt se rozpálí možná až na několik tisíc stupňů. Každý z nás se zděsil: člověk v obalu rozpáleném jako pec! To je nepředstavitelné! Byli jsme tím vylekáni, ale zároveň nadšeni."

Ale tady poznávám tu Gagarinovu až nepochopitelně optimistickou povahu. Asi byl tedy skutečně spoluautorem toho dílka. Teplo mu prý nevadilo, protože chodil do sauny. A na vysokou teplotu si zvykl, už když byl učněm a pracoval u kuplovny s roztaveným kovem... A neznámý autor dodává: "Sovětský člověk se žáru neleká."

Jura se nelekal ani při samotném letu. Půl hodinu před startem, když už seděl plně připraven v kabině, se ptá: "A co srdce? Ještě bije?" Bije. 64 tepy za minutu. Sedm minut před startem zůstává frekvence prakticky stejná - 65. Nejnižší ze všech zúčastněných, kterým vyrazila přes stovku.

Po zapálení prvního a "druhého" stupně (sukýnka čtyř pomocných stupňů kolem centrálního tělesa) chrlí plameny a řve celkem dvacet motorů nekonečných 14 vteřin, než chapadla, držící raketu nad dírou v betonovém stole, pod kterým se vaří rybníček chladicí vody, konečně pustí nosič k odletu. Je 12. dubna 1961, 16.07 světového času. Jurij volá svou slavnou nenaučenou větu: "Nu, pajechali!"

A letí vzhůru ke slávě, ale ještě dříve k možné smrti. Vedení Rádia Moskva má k dispozici tři obálky - mají se přečíst až na zvláštní pokyn: Za Á - Do kosmosa byl zapuščen pérvyj čelovék v míre, za Bé - pérvij čelovék pogib vo vrémja prizemleníja, za Cé - pérvij čelovék prizemlílsa v tajge ili na more, pažálsta pomogítě.

Slavný hlasatel Jurij Leviatan přečetl tu první obálku. Málem četl i druhou, když se při návratovém manévru neoddělil jeden kabel mezi pomocným modulem a samotnou kabinou, která začala nebezpečně rotovat. Nakonec přehořel a k oddělení přece došlo, deset minut po plánované době. Rotace se však přesto zvýšila, až se kosmonautovi před očima rozmazaly kontrolky a celý svět zešedl. Nakonec došlo k aerodynamickému zabrzdění rotace.

Ani samotné přistání na padáku po vymrštění z kosmické lodi nebylo bez nebezpečí. Kabina dopadla jen 10 metrů od srázu nad Volhou, kosmonaut asi o dvacet metrů dál. Kousek od stařenky Anny Akimovny Tachtarové s šestiletou vnučkou Ritou, která si sem přišla nažít trávu. Místo toho bere vnučku za ruku a dává se na útěk. Nestačí, že (až) v autobuse, který vezl Gagarina ke startu, některý z techniků na jeho přilbu napsal červenou barvou hrdé CCCP. I špioni v té době padali do Sovětského svazu ze sestřelených Ú dvojek, pravda, pravda...

Jura křičí: "Já náš, soudruzi, Rus!" Babka se vrací. Přijíždějí vojáci z blízkého stanoviště raketové protivzdušné obrany (u každé vesnice), přibíhají děti ze školy, které viděly padat nějakou kouli k zemi. Kluci lezou dovnitř a organizují si pro sebe tuby s kosmonautovým jídlem, na děvčata zbyla jen bramborová kaše. V kabině ještě zůstala zavařenina v tubě. Přicházejí vesničané - každý si bere "něco na památku". Kágébáci, kteří dorazí po několika dnech, aby od nich tyto "suvenýry" vyrazili, nebyli moc úspěšní. Povede se to jen u gumového člunu, jehož nový majitel měl tu smůlu, že na něm právě vyrazil rybařit na Volhu. Z hlavního padáku jsou už ušity košile...

Velká země, která vyslala do vesmíru (tedy na oběžnou dráhu, ze které se už do skutečného Vesmíru lépe dostává) svého občana, komunistu, a tvrdá realita (i dnešní) ruské vesnice. Snad ještě mají alespoň tu trávu. U Kazachů to bylo ještě trochu tvrdší: Nosné rakety dopadaly do jejich hor, oni pak hledali jejich zbytky, a tak pak bylo možno spatřit pastevecké jurty, přikryté blyštivými plechy z titanu.

"Bajkonur" (základna Tjuratam poblíž města Leninsk) už neleží v CCCP, Sovětský svaz se rozpadl a Rusko dnes musí Kazachům za pronájem kosmodromu platit. 80 % ruského komického rozpočtu sežerou lety k Mezinárodní kosmické stanici - velkou částí se peníze vrátí od Američanů a soukromníků. Ale Rusko dnes nemá ve vesmíru jedinou vědeckou družici! Na Putinovo přikázání a rozkázání se "na východě země" staví nový kosmporom "Vostočnyj", odkud má první raketa vzlétnout v roce 2015. Kosmonauti pak v roce 2018. O družicích a nových nosných raketách se moc nemluví. Modernizovaná raketa Sojuz dosud fachčí. Dokonce se pro ni staví extra rampa na evropském kosmodromu ve Francouzské Guayaně, odkud bude létat v žoldu komečních společností i ESA. Část nosné kapacity však využijí Rusové i ke svým účelům. (Tak proč Putin staví(?) Vostočnyj?) Rusko dostalo 120 milionů eur na modernizaci samotného tahouna Sojuz. Další stovky milionů eur byly investovány do stavby rampy a moderní startovací věže. Rampu stavěli výhradně Rusové, podle prvních plánů měla být funkční v roce 2008, všechny práce na ní však skončily až letos v lednu. První start je plánován na letošní srpen.

Stále jsme jenom na prahu Vesmíru. Létá ISS, sondy (dnes i indické, čínské japonské, evropské) křižují Sluneční soustavou, ale na návrat na Měsíc a "dobytí" Marsu (šlápnutí na jeho povrch) se stále čeká. Právě uplynulo třicet let od prvního letu Space Shuttlu, poslední dva lety tohoto Space Transportation System proběhnou ještě letos. Muzea už stojí ve frontě.

Padesát let po kosmickém výletu Jurije Gagarina snad můžeme už bez ideologizace ocenit jeho skutečně odvážný čin, který nás postavil na startovní čáru dálkového, nikdy nekončícího běhu vzhůru ke hvězdám.

Vzpomeňme přitom na toho kluka Juru, bylo mu 27. Mezi historkami o jeho startu mne zaujala ještě jedna: Ženě Valje před odletem na kosmodrom řekl, že start bude až 14. dubna, i když si už skutečné datum spočítal. Nechtěl ji zbytečně nervovat. A svým šéfům svěřil dopis na rozloučenou.

A nakonec sem ještě uvedu úryvky toho, co řekl, při pohledu z okénka při svém vyhlídkovém letu, nebo přesněji, co napsal (či pod co se podepsal:):

"Poprvé jsem na vlastní oči viděl, že země má tvar koule... Viděl jsem oblaka a jejich lehké stíny na daleké milované Zemi... Úplně černá obloha mi připomněla zorané pole oseté hvězdami. Byly jasné a čisté, jako přesáté. I slunce zářilo podivuhodně jasně a nebylo možné se do něj podívat, byť i přimhouřenýma očima... Jak vypadá vodní hladina? Jako tmavé, trochu se lesknoucí skvrny...

Když jsem se díval na obzor, viděl jsem ostrý, kontrastní přechod od světlého povrchu Země k úplně černé obloze... Země byla obklopena aureolou blankytné barvy. Pruh pomalu tmavěl, stával se tyrkysovým, modrým, fialovým a nakonec černým jako uhel. Je to překrásný přechod a lahodí oku."

Ještě si chtěl prohlédnout Měsíc, ale ten byl za obzorem, Řekl si - nu vot, tak příště. A po etapě, kdy se z něj stal maskot komunistického režimu, se na ten let dokonce začal připravovat - a při té přípravě zahynul.

Nu vot, jestli se dobře modlil, může na nás z toho Měsíce zírat. Třeba ze svého kráteru. Vlastně z toho ne, protože kráter Jurij Gagarin leží na odvrácené straně. Tak z planetky 1772.

"Jurij Gagarin nás pozval do vesmíru," řekl první člověk na Měsíci, Neil Armstrong. Zve nás i dál.

Vyslyšme ho!

Psáno v Praze dne 12. dubna 2011

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.