"Věčná láska" - "věčný mír", obé dokazuje, že člověk nemá ani pojmu o věčnosti, a je snad dobře, že ho nemá, žilť by jen ode dne ke dni. Věčný mír uzavírá a spečeťuje se právě tak jako věčná láska, jenh že ne s aparátem tak jednoduchým a tak často; a však mezi podepisováním a pečetěním rostou již ty nehty, které ty věčné svazky dojista brzy rozederou, u míru i u lásky. "Poměry" se jinačí a rozvinují, změna všeho je přirozena, není tedy divu, že nemá věčnosti, co smrtelný člověk páše. V loni zrušen jeden starý věčný mír a uzavřen jeden nový věčný. A letos již není človíčka, nazývajícího se "politikem", který by neprál a nepsal, že za nedlouho vezme jiný věčný mír zase bídně za své. Budem-li my zapleteni v to, posud nevíme, alespoň sobě toho jistě nepřejí ty kraje posud zdupané a plnými hroby proryté, ty rodiny starající se o syny mrzáky, ten lid zbědovaný, v přítomnosti zchudobnělý, do budoucnosti beznadějný. Avšak nechť nejsme bezprostředně vrženi v ten krvavý rej, nechť bouř se vychrlí jen na kraje vzdálené německé a francouzské, prostředně nás válečné nehody přece chytí válečnými kleštěmi i urvou nám ještě kus ze zbylého suchého chleba. Evropa splynula již dávno v hmotných zájmech svých a co stát neb národ jednotlivý činí, tím získají neb trpí všichni kompagnonové. Utrpěli víc posud než získali a firma "Compagnie Europe" je blízka úpadku.

Právě máme nové zase platy nepředvídané, obrovské, a vinu jich nese - evropský pokrok; jaká to ironie! Může-li vůbec něco nás o tom potěšit, je to zlomyslně konstatovaná pravda, že Rakousko nějakým pokrokem na žádný způsob vinno není. "Vina" pokroku je na Prusku. Prusko vloni ukázalo, že je daleko před ostatním světem v užívání sdokonalených prostředků válečných a ostatní ten svět namáhá se nyní seč jest, aby se nepral méně vzdělaně než Prusko a aby se mu říci nemohlo, že při zabíjení a mrzačení lidí ještě užívá snad starého copu. Avšak chvalitebná snaha ta stojí mnoho peněz. Lidé počtáři vypočetli, že těch deset tisíc děl a těch 3,200.000 ručnic, které se nyní v Evropě na nový způsob předělávají neb zcela nově sřizují, vyžaduje náklad půl miliardy čili pěti set milionů franků. A počtáři lidé ihned zas vypočetli, že za tutéž sumu mohlo by se vystavět 10.000 škol, nebo že by se mohlo 20 milionů dětí po deset let zdarma vyučovat, nebo že by se mohlo 100.000 nemocných a práce neschopných po deset let živit. To by bylo zajisté již několik velmi pěkných spůsobů užití peněz a věděli bychom takových spůsobů ještě víc - když ale potřebujem těch peněz na zabíjení lidí! Arci, až ty peníze probijem a ty lidi pobijem, až tisíce rodin uvrhnem v zoufalství, až tisíce rodičů bude zbaveno svých podpor, tisíce dětí osirotí, žen ovdoví, mladých mužů zmrzačí: pak - nu pak bude některý kníže "slavnější" a některý generál postoupne z r ytíře na barona! Možno také, že zvětší se některá země, do které nám nic není, jisto ale, že zvětší se naše bída, do které je nám tuze.

Basilejský časopis "Volksfreund" mluví o této žalostně zajímavé bídě a poukazuje k tomu, že 500 milionů ovšem ještě není zdaleka všechno. Ano, kdyby to půlmiliardou bylo odbyto! Daleko, daleko víc než válka ssaje nás ten evropský "mír", obrněný a ozbrojený od hlavy do paty. Evropa má v míru pro zábavu svou as čtyry miliony vojáků, ti stojí ročně 3.000 milionů franků a mohli by, jinak zaměstnáni, vydělat také 3.000 milionů franků. Ztrácíme tedy v Evropě ročně bagatýlek šesti tisíců milionů franků, což dělá na jednoho "mírného" Evropana dvacet franků a na rodinu pět hlav čítající, jež bývá zajisté velmi "mírumilovna", tedy v "míru" ročně sto franků.

To se netýká jednotlivé země, praví týž časopis basilejský, aniž jednotlivého národa, jenž snad právě válku vede nebo v míru více vojska vydržuje. Týká se ho to ovšem nejvíc, ostatním ale přenechá toho také dost. Nechť kupuje zboží z kterékoli země, v ceně zboží toho již je také zahrnuta částka výdajů vojenských země té cizí a co prodáváme sami, nemá pak zase odbytu tam, kde jsou vyssáti válkou nebo vůbec výdaji vojenskými. A rovněž jako na všechny země, tak se vše rozděluje též zas na všechny stavy, jen že nejvíc zas všeho dostane se těm "blahoslaveným, jichž jest království nebeské". Pracující třídu zasáhnou nejjistěji daně peněžní, jako ji zasáhne nejjistěji daň krevní. "Hospodský odvádí sice úřadům daň z výdělku, kapitalista daň z příjmů, v skutečnosti ji ale platí onomu host a tomuto ten, kdož vůbec kapitálů potřebuje. Pracovnická třída nemá ale již žádnou třídu pod sebou, které by mohla ještě něco přenechat daní. Rodina pět hlav čítající platí bezprostředně svou evropskou roční dávku jednoho sta franků tím spíše, čím níže stojí a čím více měla by potřebí, aby víc vydělala a méně potřebovala".

Z toho musí vyplynout všeobecné zchudnutí, půjde-li hospodářství v Evropě podobně dál. A půjde dál? Vojáci arci praví, že musí dál tak jít, státníci praví, že totéž možno, přírodní skoumatelé lidstva a lidských povah praví, že boj a válka je věcí přirozenou, kteráž tedy nikdy nevyhyne. Snad ale není potřebí, abychom se pořád a pořád prali, zabíjeli, mrzačili a olupovali! Dejme sobě alespoň na nějaký čas pokoj! Jsme jako Douchovi žebráci, kteří na hřbitově dají se do pračky a poslední hadr se sebe drou!

Poprvé vyšlo v Národních Listech c. 115 dne 26.IV. 1867

******************************************************************************

Laskavému čtenářstvu jest obmyslně předložen výňatek z právě 140 let aktuálního feuilletonu Jana Nerudy. K dobově marxisticko-pacifistickému Nerudovu textu jen přidám, že "sjednocená mírová Evropa" dnes na válkách "vydělává" - třetina světového exportu zbraní totiž pochází z EU. Přesně podle dávného Nerudy "v ceně zboží toho", které dovážíme, například ropy a plynu, platíme "částku výdajů vojenských země té cizí" - totiž svoje samopaly a letadla. A ruské ponorky... Chudák Evropa!

******************************************************************************

(Opsáno Šamanem, jenž ničehož jiného docíliti nechce, než tyto drobné drahokamy klasikovy opět uvésti v oběh.)

Dílo Jana Nerudy, spis XV, Léta persekuce I., kniha feuilletonu z r. 1867
Uspořádal Dr. Miloslav Novotný
Upravil V.H. Brunner
Vyšlo péčí nakladatelů Kvasnička a Hampl v Praze, 1925

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pro zájemce o dobové souvislosti viz též F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech