Minule jsem si na Hoře Blahoslavenství tak trochu postěžoval na spousty turistů, které zaneřáďují pohledy - a hlavně fotky - ze svatých míst v okolí Kineretu. Nedá se nic dělat. Hlavně na těchto místech podle evangelií konal ty nejprofláklejší zázraky rabbi Jošua aneb Ježíš Kristus, Syn Boží. První turisté - tenkrát se jim ještě říkalo „poutníci“ - sem začali proudit už za vlády římského císaře Konstantina I. Velikého (306-337). A hned první turistkou byla jeho matka, Flavia Julia Helena Augusta, aneb svatá Helena. V roce 395 došlo k rozdělení Římské říše a Svatá země se dostala pod vládu její východní části. Ale příliv poutníků neustával, vzmáhal se. Kolem jezera rostly hospice/hostince, v Ježíšových stopách vznikly dokonce celé turistické trasy. Cestovní ruch v pravém slova smyslu měl zelenou. To skončilo po nešťastné bitvě u Jarmúku (638), která znamenala začátek nadvlády Arabů a islámu. Konec křesťanského turismu ale nastal až roku 1071, kdy se Jeruzaléma zmocnili turečtí Seldžukové, kteří přístup křesťanům utnuli.

To netrvalo až tak dlouho. Dalšími křesťanskými „turisty“ ve Svaté zemi byli od roku 1099 křižáci. Porážel je arabský (přesněji kurdský) vůdce Saladin, ale i ten s nimi roku 1192 uzavřel dohodu, jež zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům aspoň do Jeruzaléma. Křižáky vypudili roku 1291 Mamlúci, ale poutníci, ti jim nevadili. V roce 1333 dokonce dovolili františkánům, aby se usídlili přímo v Jeruzalémě, pro ně šlo jen o bezvýznamné provinční město. V roce 1342 konečně došlo i papeži Klementu VI., o jaký jde strategický výsadek a ratifikoval ho. Od té doby se tato mise nazývá Františkánskou kustodií ve Svaté zemi, jako taková přečkala Osmany a dodnes zde zastupuje církevní stát Vatikán.

Uplynulo pár set let a severní pobřeží Kineretu je v obležení turistických autobusů. Ten Kamalův nás svezl na další zastávku v trase Jesus Trail, jíž je lokalita Tabgha. Pěšky by to bylo jen kilometr z kopečka, autobusmo jsou to čtyři klikaté kilometry. Vystupujeme na místě, kde (tady, anebo kousek vedle) došlo k náramnému rozmnožení základních potravin. No, to místo je stejně kousek vedle, v Kostele rozmnožení chlebů a ryb. Kamal nezajíždí až na parkoviště, vyhazuje nás na kraji silnice č. 87. Vyzdvihne nás později o něco dále na parkovacím zálivu u silnice, až přijde náš čas. Do benediktinského kláštera je to jen asi sto metrů.

Vcházíme nízkou hranatou bránou v dlouhé zdi ze zlatého vápence na malé čtvercové nádvoří, tak deset na deset metrů, obklopené podloubím. Uprostřed ve zvýšeném tři metry širokém a půl metru vysokém kamenném válci roste jako v obrovském květináči roste oliva. K tomuto květináči se přimyká fontánka, v jejímž bazénku se míhají zlatí kapříci. Voda z trysek ve formě zamračených ryb dnes netryská. Těch zamračenců (ty bych si na talíř nedal!) je sedm. Přitom na těchto místech, dle Matouše, Ježíš nakrmil zástupy pouhými rybami dvěma. A pěti „chleby“, čili plackami. Však je k tomu připomínka v trojlodním kostele Rozmnožení chlebů a ryb, jehož portál tvoří jednu stranu patia.

A je to novobyzantská budova. Tak moc „novo“, že byla postavena až roku 1984. Ovšem na půdorysu z roku 480! Ten byl objeven díky vykopávkám, které začaly roku 1932. Pod zemí přežila i nízká část původních zdí z místního černého čediče, takže nové vápencové zdi z nich mohly vyrůst velice přesně. Marně se roku 614 snažili Peršané zničením kostela zničit i památku.

Vykopávky objevily i základy první kaple z roku 350, takže jde zjevně o zachycení původní tradice. A taky byly odkryty podlahové mozaiky - přesněji mozaiková podlaha, prokvetlá lotosovými květy. Jde o nejstarší známé křesťanské mozaiky. Nilské lotosy křesťané převzali od Římanů a Byzantinců. A z mozaiky před oltářem vznikl přímo virál - mozaikové dvě ryby, obklopující mozaikový koš s chleby. Tenkrát, když se sešly zástupy posluchačů (pět tisíc mužů, ženy a dítky v to nepočítajíce), vzal Ježíš catering do svých rukou. A díky tomu pro všechny vystačilo právě to, co právě bylo k dispozici. Sen každého pořadatele eventu! A ještě se při úklidu sesbíralo dvanáct košů drobků...

Tahle konkrétní mozaika je použita na tričkách, hrnečcích, talířcích a mnoha dalších typech užitečných předmětů, které jsou k zakoupení i v přilehlé prodejně, ale mně nedochází, že je to právě ta konkrétní mozaika z tohoto konkrétního místa - a neprohlédnu si ji v originále!!! Chyba. A důvod, podívat se sem ještě jednou. Místo toho snímám mozaikové pávy, kteří byli pro prvotní křesťany symbolem vzkříšení a věčného života, protože mají každý rok nové peří...

Zdejší mozaily jsou nádherné - a rozměrné. Při vědomí, že jeden jejich kamínek má tak od oka centimetr krychlový, je jejich sesazovaní náramná piplačka. Však jejich rekonstrukce přináší práci mozaikářům dodnes. Tři sedí zrovna na zemi pod světly přenosných reflektorů a pilně pracují. Jistěže ne od roku 1984! Ba ani od roku 480.

A ty reflektory svítí, i když všechna okna, zaflákaná nějakým žlutým sajrajtem jsou otevřena dokořán. Aha, tak to není zafkákané okno, alébrž - alabastrové panely!

Odcházíme od benediktinů zpátky na silnici a přesouváme se o dvě stě padesát metrů jihovýchodněji. Z chodníku sestupuje za plot pět schodů půlkruhovitého schodiště do zeleného parku, kde už je to kustodní. Mají tu polední přestávku od poledne do dvou, ale poslední vstup je dovolen 11:40 - což bývá někdy pro neznalého turistu problém. Náš průvodce Radek je ale znalý, došli jsme sem v 11:10. Scházíme cestou mezi dvěma ploty, za nimiž se rozkládají zelené paloučky. Někde vlevo se skrývají, alespoň podle fotky na plotě, damani, dle popisku třikrát zmínění v Bibli. Někde vpravo se za stromy skrývá kostel františkánských sester, ale my docházíme přímo k jinému místnímu kostelu. Tento spíše kostelík, postavený z místního čediče se přesto zove Kostel Primátu sv. Petra; patří samozřejmě františkánům. Zvenku působí prostě a tradičně, vevnitř pak ještě prostěji - asi jako vysoký gotický chlév. A je to s ním, jako se všemi stavbami v této zemi. Tahle je z roku 1933. Ale jsou do ní začleněny pozůstatky původního kostela ze 4. století. Toho kostela si Peršané z nějakého důvodu nevšimli, snad proto, že stál od Via Maris za stromy o sto padesát metrů dál, až na pobřeží. Zničen byl až v roce 1263, za Mamlúků.

Před oltářem upoutá plochá vápencová skála, vyčnívající z podlahy jaksi nepatřičně. Svatostánek tu však stojí kvůli ní, aby ji chránil. Jedná se o Mensa Christi, aneb Kristův stůl. (Jiný Mensa Christi jsem nezmínil v předcházejícím kostele. Ale na něm byla jiná krmě.) Přesně na tomhle místě se dle tradice zjevil Ježíš po své smrti svým učedníkům potřetí a naposledy.

Zde na pobřeží Galilejského moře se z Ježíšových učedníků po jeho smrti stali načas opět rybáři. Ale tu noc se jim moc nevedlo, nechytili ani čudlu. Až jim někdo z břehu poradil, aby hodili síť na pravobok. A klika! V síti uvízlo přesně 153 ryb. (Což má souznít s tím, že podle dobových údajů jde přesně o počet tehdejších známých národů.) Než dorazili na břeh, už jim ten někdo ke snídani ugriloval rybu a chléb. (Taky proto se zdejšímu kostelu někdy v 9. století říkalo „místo uhlí“.) No a podle toho poznali, že to je fakticky Ježíš. Opekli si ještě další ryby. Po snídani vzal Ježíš Petra stranou a potřikráte ho pověřil „pasením“ svých oveček i beránků, tedy péčí o souvěrce - jak svědčí evangelista Jan. A přesně na tom místě je to taky zobrazeno sousoším v kovu.

Procházím se po valounkové pláži, z východní strany připomíná kostel(ík) svou věží spíše maják. Ačkoliv je pláž zaplněná fotografujícími turisty, samotné pobřeží působí opuštěně. Přímo zve k ponořením noh do vod Kineretu. Avšak to si nechám na třetí zastavení v tomto malého, ale biblickými odkazy prorostlém území. Na tom dalším zastavení nejde snad ani o přímo v Bibli zmiňovaný zázrak. Ale tam kousek dál vyvěrá zpod pobřežních svahů prý hned sedm pramenů! Samozřejmě, že při snídani na pláži přijde k chuti i nějaké to pití, ale to je zde tak samozřejmé, že Písmo zřejmě necítí potřebu o něm informovat.

Po půlhodině opouštíme františkánský areál a pokračujeme podle kustodního plotu dalších asi dvě stě metrů dále k východu. Tady františkánský plot končí a v dalším plotě hned navazuje otevřená branka, která nás pouští na schody, spadající k pobřeží. Zdánlivě končí v rákosí, ale to musíte hned zabočit a pobřeží se před vámi objeví v plné kráse, zaplněné ovšem, jak jinak, turisty. To, že je zde zákaz koupání ještě neznamená, že si někdo nemůže vzít plavky. Vody je zde spousty. Nejen té v jezeře. Ale i pramenité. Nenapočítal jsem viditelných pramenů sedm, ale na přístupné části areálu jsou alespoň dva. Ten první mohutně chrlí přímo na pláž parabolou, obrostlou zelení, takže opět není patrný otvor, z něhož vyvěrá. O necelých padesát metrů dál na západ vytéká ze svahu říčka. Jsou to nejkratší vodní toky na světě, protože hned po jejich prameni následuje delta, která o pět, sedm metrů dále končí v jezeře.

Ten první chrlič poněkud připomíná sprchovou fontánu někde v akvacentru. Proto se hodí plavky. Ty s sebou nemám. Ale říčka by se hodila k brouzdání. Nohy ukrývám v povinných dlouhých kalhotách, od rána jsme už navštívili tré kostelů a ještě jeden nás čeká. Ale tyhle dlouhasy jsou ty, co jsem z nich nedaleko odtud udělal v roce 2016 kraťasy: Mají totiž pod koleny zip, takže lze oddělit spodní část nohavic. A horní část lze ohrnout nad kolena. Zuju se a učiním tak. A vydám se k pramenům říčky. Vodní tříšť mě stejně zmáčí, i ty kalhoty. Měl jsem si vzít plavky. Protože v kapse kalhot mám svůj Sonny foťáček. Ale co, snad neutrpěl. Vždyť fotí. Zatím...

A taky jsem si měl vzít plážové boty, protože valounky nečekaně vadí. Jauvejs! Ale nezakopl jsem. Naštěstí jsem si s sebou vzal aspoň ručník, a tak si otírám nohy a opět si prodlužuju nohavice. Čeká nás další kostel.

Ale o tom až příště.

Prožito v místě rozmnožení chlebů a ryb a tryskajících pramenů v pondělí 2. října 2023, dopsáno v Praze v pátek 8. prosince 2023.

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael (zde je lepší technická kvalita snímků než na Psu)

VYSTAVIL ŠAMANV 18:45