30.5.2024 | Svátek má Ferdinand


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta Evy Erbenové

16.7.2022

Eva Erbenová, *24. 10. 1930

Tak ano, mohla by to být road movie. Ta knížka nazvaná „Cesta...“. A vlastně svým způsobem je. Začíná v „křišťálovém paláci dětství“ ve třicátých letech 20. století. Jenže ten palác stál v Podmoklech, dnes děčínské čtvrti. Což už od roku 1936 nebylo pro Čechy dobré místo k životu. Další zastávkou byla Volyně v Pošumaví. Ale když tam rodině vyhořela továrna, přestěhovala se do Prahy, do vily ve strašnické Vilové ulici. Tatínek vynálezce Jindřich, hodná maminka Marta, dlouholetá vlídná hospodyně Boženka, to byli nejbližší lidé malé Evy. Ale ani Praha není od března 1939 pro někoho, kdo se jmenuje Levitová, moc dobré místo k životu.

Pak vyprávění pokračuje, jak to známe(?) z jiných svědectví přeživších šoa: Nápisy „Židům a psům vstup zakázán!“, vystěhování z vily, zabavení auta, cenností a potom žluté hvězdy s nápisem JUDE i na dětských šatičkách. Road movie pokračuje transportem do Terezína, po čase transportem do Osvětimi a málem končí na pochodu smrti. Hladové, žíznivé a obolavělé se tisíce žen vydávají v lednu roku 1945 na cestu. Na ní umírá Evina matka, o tatínka přišla už v Osvětimi. Ve čtrnácti je sirotkem. Naštěstí na ni příští den ráno esesáci zapomněli, když spala v rohu stodoly zakrytá slámou a senem. Bylo tolik mrtvých, že se už neobtěžovali počítáním. Road movie a štěstí pokračují. Ráno ji najde neznámý rozedraný chlapec, který vlídně konstatuje: Ty ještě dýcháš, ty nejsi mrtvá. Přinese jí mléko a zmizí. Eva se vydává jarním lesem na pochod života.

Jednou ji probudí německý voják, zběh, který jí prozradí, že je duben roku 1945. (V lágru ztratila přehled o dnech a létech...) Jindy narazí na aktivního wehrmachťáka, který jí chce zastřelit. Toho zarazí kamarád s tím, že „stejně chcípne, škoda kulky“. Na útěku omdlí v polích, ale nechcípne, i když málem. Najdou ji vesničané a přinesou do domku „strýčka“ Jahna. Leží v posteli, která se sice nachází na území „Reichu“, ale jde o zcela českou, konkrétně chodskou vesnici Postřekov, zabranou Němci až v listopadu 1938. Musí se skrývat, pak ale přijedou osvoboditelé, kterými tu jsou Američani.

Jak říkal Arnošt Lustig: Šoa mělo šest milionů podob. Já to rozvádím: Statisticky podobné příběhy se liší spoustou originálních a neuvěřitelných příběhů, které si prostě nevymyslíš.

No ale to jsme teprve v polovině knihy, kde většinou vzpomínky končí! Ale nekončí road movie: V Postřekově si ji vyzvedne česká teta Vlasta a odveze do Heřmanova Městce. Poskytne ji „přístřeší a živobytí“. Ale není to ten život, jaký si pamatovala z doby před válkou. A na který se v koncentráku tak těšila! A když tetě Eva vypráví, jak přišla v lágru o zuby, tak ta prohodí jen:

„Tak mám dojem, dítě, že trpíš bujnými představami.“

Takovéto reakce vedly k tomu, že nejen Eva tetě, ale ani další zachránění se o svých zážitcích nikomu nesvěřovali. Cesta pokračuje téměř útěkem od tety do pražského židovského sirotčince. A pak vyprávěním o věcech, které raději neznáme(!). O reakcích těch filosemitských Čechů, přátelů židovských rodin, kteří měli tu smůlu, že „jejich „ Židi přežili. Eva jednou navštívila tátova společníka v podnikání. Němci nepřiznali jejímu otci patent za vynález syntetické pryskyřice, držel ho tento inženýr chemie. Během války řídil továrnu sám. No a protože se teď tatínek nevrátil, stal se tak „jediným majitelem“. Byl k Evě nesmírně vstřícný: Dal jí část peněz, které vydělal, které by jinak patřili otci. Nabídl finanční podporu při studiu. Eva si všimla, že má na podlaze kanceláře koberec z jejich jídelny. Nabídku odmítla, poděkovala a utekla. Chtěla zapomenout! V šestnácti, a nejspíš ani dodnes, si neuvědomila, že by jí z dědictví patřila nejen polovička za války vydělaných peněz, ale i polovina továrny a tatínkův patent! No, aspoň jí pak komunisti neměli co zchlamstnout...

Naštěstí byli i jiní přátelé, třeba jejich rodinná švadlena Marie. Která Evě vrátila kufr s připravovanou svatební výbavou, který si u Marie schovala její matka. Krajky, stužky, spodní prádlo s Evinými iniciálami a nádherný župan - s máminou vůní. Už brečíte? Eva příběh zlehčuje tím, že si ho pak v sirotčinci vyzkoušely všechny holky. Člověk si tak maně připomene, jak lakomí a až nedůstojně chamtiví bývají někteří bohatí - oproti normálně, až chudě žijícím lidem.

Ale ani tady není konec Evině cestě. „Vyučila“ se na zdravotní sestru, pracovala u doktora Neumanna, dalšího přeživšího Žida. Jako mnoho jiných mladých lidí po strašlivé válce hledala nové myšlenky, které by změnily život k lepšímu. Mnohé zlákal komunismus, Evu sionismus. V sobotu 15. května 1948 si s ostatními přáteli poslechla v pražské židovské radnici v přímém přenosu Deklaraci Státu Izrael, pronášenou premiérem Davidem Ben Gurionem. V davu poznala dávného známého z Terezína: „Velmi pohledného“ mladíka Petra Erbena. A začali spolu chodit.

Nicméně Evu čekala další road movie: Mohla ji zavést do Austrálie, protože se líbila jednomu tamnímu židovskému páru, který ji chtěl adoptovat. Židovský sirotčinec totiž rozeslal do světa životopisy a fotografie přeživších dětí. Takové nabídky dostaly židovské rodiny v Americe, Austrálii, Anglii, Kanadě. Člověk se maně ptá, proč ji nedostaly židovské rodiny v Československu. Vysvětlení: moc židovských rodin tu nezůstalo a ty, které chtěly adoptovat své příbuzné, už tak učinily. A od některých ty děti nakonec raději utekly - viz i Evin případ (i když ta utekla od Češky). A také - jak poznamenává paní Eva jinde - budoucnost měla opět příchuť antisemitismu.

Mezitím Eva otěhotněla s Petrem. Plánovali spolu odjet do Austrálie - když už tam Eva měla od ústředny Židovského fondu koupenou letenku a od československých úřadů vyřízenou výjezdní doložku. Jenže Petr nedostal od australských úřadů vízum - protože v posledním dotazníku přiznal, že je Žid. Komu by to mělo vadit? Inu, vadilo. A tak se oba rozhodli emigrovat rovnou do Izraele. Jenže to už byl hluboký rok 1948, k emigraci patřily nové byrokratické postupy. Bylo, krom výjezdní doložky, potřeba opatřit si i povolení ke vstupu do země, a to už vydávala jen Guatemala - za poplatek 100 dolarů. Ty peníze mladý pár neměl, naštěstí se ukázalo, že konzul byl bývalým přítelem Evina otce z armády a vízum jim dal. Dopomohla k tomu pudřenka, kterou Evin otec daroval její matce, a kterou pro ni vyrobil ze své syntetiky. (Náhodný nález, když Eva prozkoumávala zavřený pokoj v Heřmanově Městci.) Nu a onen konzul měl ze stejného materiálu vyrobenou tabatěrku, kterou mu dal jeho „drahý přítel“ Jindřich Levit. (Tak mi neříkejte, že to byla pouhá náhoda, že se uplakaná Eva chtěla přepudrovat!)

A tak pár odjel - do Francie. Teprve v Paříži se nechali oddat, i když francouzsky neuměli o mnoho víc než „Oui“... Cestu do Izraele jim zkomplikoval předčasný odjezd lodi z Marseille. Jeli až další lodí, mezitím si alespoň mohli užít měsíc „svatební cesty“ na Azurovém pobřeží! Tedy až potom, co odmítli čekat v uprchlickém táboře - dalším koncentráku. (Za jídlo neutráceli; rybáři, u kterých levně bydleli, jim dávali ryby zadarmo.)

11. března 1949 přistáli v Haifě. Sláva, vlast praotců. První bydliště: Dřevěná bedna - kontejner, ve kterém si prchající bohatí němečtí Židé před válkou nechávali přivézt do Palestiny nábytek. Studna venku, záchod za keříčkem. Brzo přišly lepší nájmy, dokonce i vlastní domek. Vlastně půl finského domku Petrovy firmy Juval Gav. Zatímco Liberečáci v těchto montovaných stavbách trpěli zimou, na jihu Izraele, v Aškelonu, deset kilometrů od hranic tehdejšího Egypta, tedy pásma Gazy, bylo dost vedro. Jenže kde jinde stavět zavlažovací potrubí, než v Negevské poušti! Ale v roce 1955 se zmohli na vlastní domek, přesněji na písčitý pozemek. Petr barák pak během dvou let postavil sám. Pořád tam stojí, a pořád tam paní Eva bydlí. Do dubna 2017, kdy ve věku 96 let zemřel, i s Petrem. Pravda, v roce 1955, když se jednou vraceli domů z oslavy, teroristé stříleli na jejich náklaďáček a prostříleli jim pneumatiky. Z balkonu domku pak pozorovali, jak v kibucu Jad Mordechaj jiní teroristé vyhodili do vzduchu vodárenskou věž. A snad si vzpomenete, vlastně možná ne:

Loni v květnu, v době palestinských raketových útoků na Izrael, probíhala on-line konference Terezín očima pamětníků, jedním z nich byla i paní Eva. Ozývala se ze svého aškelonského domu. Během přenosu bylo slyšet sirény, paní Eva se podívala na mobil a řekla: „Vy nebudete věřit, teďkon na nás házejí.“ Přes výzvy k opuštění bytu a schováním se v krytu pravila: „Já nic, já se nenechám rušit... Já nemám žádný kryt. Absolutně,“ a smála se (ve starých domech kryty stavěny nebyly, to je až novější povinnost; však s Egyptem panovalo po roce 1949 dojednané „příměří“). Koukal jsem se na to v přímém přenosu, takže jsem vzápětí uslyšel dva výbuchy. „Už to bouchlo. Už to někde tady bouchlo blízko. Wau. Ještě jednou. No tak jste svědci, tady se dívám do telefonu, co nám píšou. No jo, házeli na nás nějakou rachejtli z Gazy.“

Ale ze svého domova se nechystá hnout. Kromě zájezdů po světě. Hnula se teď tento týden, kdy ve středu 13.7.2022 byla vzácným hostem na křtu své knihy „Cesta...“ v pražské Winternitzově vile. Tedy, křtu, když jde o knihu židovské autorky a akt vede rabín David Maxa? Ani „obřízka“ to nebyla, spíše „přivítání“. Přivítání to bylo milé, protože z knihy četla herečka Sarah Haváčová a k tomu zpívala pěvkyně Jaroslava Hannah Maxová. Přítomna byla i redaktorka knihy Marie Šedivá a překladatelka Zlata Kufnerová. Totiž - ta kniha má krásnou češtinu a nepochybně zcela českého ducha. Přitom byla napsána v hebrejštině, přeložena do angličtiny, a teprve z angličtiny převedena do rodné řeči autorky. Paní Eva to nepsala česky, ale pro mladou generaci své nové vlasti. A i když česky stále mluví perfektně, každý český autor, píšící originálně v cizím jazyce vám řekne, že nemůže svůj vlastní text překládat do češtiny, protože to by už byla jiná kniha...

Přítomen byl i pan František Fendrych, takto předseda Židovské liberální unie, která byla spolu s Ec Chaim, tedy Progresivní židovskou komunitou v Praze, pořadatelem této akce. A přítomno bylo asi dalších dvě stě lidí, kteří si koupili asi tři sta knížek, které paní Eva další hodinu podepisovala. A nezapomeňme zmínit starostu Postřekova pana Petra Anderleho (asi není náhodou, že Anderle, Karel, se jmenoval starosta obce z let 1902-1909).

A jistěže byli přítomni i další spolupořadatelé, tedy Winternitzův pravnuk David Cysař a jeho žena Kristina, kteří restituovanou a rekonstruovanou rodinnou památku spravují. Ale k té vile by byl další článek, však už o ní napsali více jiní.

Podivuhodné je, že v dnešní době je třeba k vydání takové knihy podpory přátel. Děkuje se zde Jaroslavě Hannah Maxové, Františku Fendrychovi, Janě Kouřimské, Petru Tarabovi, Zlatě Kufnerové (tedy překladatelce) - a Česko-izraelské smíšené obchodní komoře. I díky jim tato kniha mohla vyjít v češtině.

Jestli nebylo patrno z mého textu, tak zde zdůrazňuji: Neexistuje konec dějin. Konec války neznamenal konec traumatu. Život pokračoval dál - se stále se opakujícími připomínkami příkoří a nových příkoří! Ale i nových krásných, třebaže těžkých časů, časů života ve svobodě. A této poválečné době se nakonec věnuje více než z poloviny tato kniha. Tím se liší od jiných pamětí jiných svědků hrůz druhé světové války - to cítím jako jeden z mnoha jejích přínosů. A proto jsem se v tomto textu věnoval hlavně poválečné části vyprávění paní Evy.

Na závěr ještě ocituji z doprovodného textu na zadní straně obalu: „Dnes mnozí mladí progresivisté mají snahu soudit chování lidí v táborech smrti, moralizovat, jak se měli správně chovat, jak bojovat, jak se vzepřít. Je to naivní, protože nic podobného nezažili. Mají jen romantické představy a ideály, nikdy nestáli na hraně propasti... Je důležité, aby mládí mělo ideály, a neméně důležité je umět pozorně naslouchat těm, kteří zažili život...“

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 15. července 2022

erb

David Maxa s autorkou knihy

erb

Pěvkyně Maxová, rabín Maxa (její syn), Eva Kaiserová, Eva Erbenová a její kamarádka Michaela Vidláková

erb

Sarah Haváčová

erb

Ještě jednou Eva a Míša. Obě dámy byly v pondělí na Hradě návštěvou u prezidentů ČR a Izraele.