Záhada hlavolamu
Samotnému se mi nechce věřit, že jsem před volbami kdysi opravdu četl programy (významnějších) politických stran. Dodnes jsou takoví lidé, ale troufnu si odhadnout, že jich je málo. Dnes lidi dávají svoje preference spíš podle dojmu, a někdy je to skutečně k nevíře.
Když jsem poprvé viděl tiktokové poskakování paní Schillerové, myslel jsem, že jde o úlet. No a vidíte, vědci zjistili, že tohle blbnutí přináší Babišovu ANO zájem a sympatie mladých lidí. Opravdu už dávno nejsem mladý, ale pořád ještě si pamatuju, jaké asi jsem měl zájmy. Že bych fandil poskakující směšné (raději přestanu s charakteristikami), to si opravdu nedokážu představit. No a vidíte, funguje to.
Totéž platí i jiným směrem.
Vít Rakušan přišel se svým dnes už slavným videem z volejbalové šatny „řek jsi mu to? Fialovi. Neřek ale řeknu mu to,‟ myslel jsem si: no tak vida, ten už aby si připravil pytel na politické mrtvoly a nechal se v něm vyvěsit na fasádu ministerstva vnitra. Následoval první výlet za dezoláty do hospody, pak druhý, třetí… a STANu stoupají preference, ono to taky funguje! Ministr vzdoruje nadávání a lidi mu za o fandí!
Je to na kroucení hlavou. S ohledem na to pak dávají smysl úvahy o tom, že by se měly před volbami dělat zkoušky inteligence. Lidi by měli odpovídat na dotazy „je těžší kilo peří nebo kilo železa‟. Asi by pak bylo pusto prázdno u uren… a opuštěný Vít Rakušan by v koutku uhlířské hospody Na báni natáčel mobilem tanečky Aleny Schillerové.
