Před šesti lety připomněl na Dvojce Českého rozhlasu historik Martin Kovář, že je třeba si přát, aby nastávající rok nebyl historický. No, v tom roce 16 se to snadno přálo a snadno plnilo, ale od roku 2020 je to horší a ten právě končící rok tomu nasadil korunu, bohužel trnovou. Lamentování k ničemu nevede. Navíc ten příští rok bude zase historický, ať už proto, že něco zlého skončí anebo něco zlého bude pokračovat.

Ale s tou historií je to jako s dobrodružstvím, jak se o něm zmiňoval meziválečný světoběžník (tak se tomu tenkrát říkalo) Richard Halliburton: Dobrodružství je blbý, dokud trvá. S tou historií, dokud trvá, taky obvykle není o co stát, ne nadarmo se přirovnává k bouřkám, a ejhle, když bouřka skončí, je jasno a dýcháme svěží vzduch.

Když historie běží, a obvykle je to pořádný dupot, nic není jisté, jenom na jednu jistotu vsadit můžeme: změní se měřítka, změní se váha hodnot, změní se úhly pohledu. Zkrátka, budeme jiní. Nemusíme být nutně lepší, k tomu opravdu není nezbytný důvod. Ale historie, tedy dramatické a obvykle zlé situace, nás promění – a zase obvykle – přivedou k realitě.

V těchto dnech se hodně bilancuje a taky se vyhlíží nastávající čas. Světlo na konci tunelu nevidí nikdo. Nicméně optimista (tedy já) k tomu dodám: jsou krátké a jsou dlouhé nebo dokonce velmi dlouhé tunely. Není ale nekonečný tunel. To světlo přijde a čím déle k němu budeme směřovat, tím větší úlevu přinese. Taky poznání. O změně už šla řeč. Takže ten tunel můžeme vnímat jako příležitost. Vždyť už to začíná fungovat. Všimněte si, jak se mění pohledy na to či ono. Na jadernou energetiku jako klíč k odklonu od fosilních paliv – bigotní zabedněnost zelených fanatiků sice trvá, ale krize otevírá nutnosti. Další takové téma je ochrana vnějších hranic Unie. Zatím si mohla Evropa hrát na ušlechtilou spasitelku světa, hra ale končí. Další téma: pojetí státu jako univerzálního zachránce kohokoli před čímkoli pomocí natištěných peněz. Lidi to mají rádi, ale ono to nejde pořád… A to jsem naťukl jen tři mimořádně citlivé oblasti.

Kdybych měl uzavřít zobecněním, pak asi řeknu, že historie svým necitlivým realismem trhá křehoučké pavučinky upředené ze slov, vyjadřujících ušlechtilá přání.

Nevím, jestli k průtrži dojde napřesrok. Jednou ale jo. To je můj optimismus.