Byla by to sakra velká náhoda, že Kyjev připustil jednání s Moskvou právě v den, kdy v USA začaly volby do Kongresu. Američané zvolí celou Sněmovnu reprezentantů, třetinu Senátu a obnoví samosprávu , včetně guvernérů ve 36 státech a tří teritorií. Čeká se těsný výsledek, pravděpodobně pak vítězství republikánů. Strana která většinově stojí za poraženým Donaldem Trumpem nejeví takové nadšení pro podporu Ukrajině jako demokraté Joe Bidena. Těžko si tedy představit, že za vypjaté politické situace v USA zazněla zmínka o možnosti jednání Ukrajiny a Ruska jen tak, shodou okolností právě v rozhodující den.

Neznamená to, že je konec války na dohled. Jednání o ukončení Vietnamské války trvala pět let. Moskva hovoří o možnosti jednat už dlouho, ovšem dokud pokračuje v masakrech na cizím území, nelze takové nabídky brát jako seriózní tah. Ukrajinská zmínka o ochotě jednat je také snová. Předpokládá odchod z kompletního území Ukrajiny včetně Krymu, reparace a potrestání válečných zločinů. Nicméně, jak praví čínské přísloví, i cesta dlouhá tisíc li začíná prvním krokem.

Ukrajinské podmínky k jednání jsou zjevně mimo realitu, ruská představa také. Co tedy je ta realita?

Válka se zasekla. Putinovy představy se zhroutily už v březnu a on na to určitě doplatí. Chruščev taky politicky nepřežil prohru v Karibské krizi v roce 1962, ale svrhli ho až po dvou letech. Ruské ozbrojené síly prokázaly technologickou podřadnost, avšak houževnatost a ochotu nechat umírat libovolné množství mužů si zachovaly. Ukrajinské síly mají podobné lidské vlastnosti a jsou absolutně závislé na dodávkách moderních zbraní ze zahraničí. Jakmile by ustaly, ruská agrese by akcelerovala se všemi důsledky: masový exodus statisíců Ukrajinců do Evropy, dlouholetá gerilová válka na ukrajinském území, obrovské napětí a v důsledcích i vnitřní oslabení jak EU, tak NATO, protože členské státy by na novou situaci reagovaly odlišně. Proto je nepravděpodobné, že by USA ustaly ve vojenské podpoře Ukrajině, i kdyby obě komory Kongresu ovládli republikáni, což se dozvíme během dneška, jak to dopadlo.

Jestliže ale republikáni vyhrají, nejspíš se začne více diskutovat o budoucím řešení situace, která je dlouhodobě neudržitelná. Je pochopitelné, že Volodymyr Zelenskyj odmítá jakékoli územní ústupky jako nepřijatelné. Ukrajina mu nepatří, je pod tlakem vlastních jestřábů, kteří by nejraději vypálili Kreml a Putina strčili do pytle na mrtvoly. Američané ale už dříve dali najevo, že jim některé ústupky zcela nepřijatelné nepřipadají. Pokud vyhrají republikáni, dá se čekat, že tyto představy dostanou konkrétnější kontury. Rozhodující hlas ovšem i nadále bude mít Ukrajina, ochotná krvácet, i kdyby od ní Západ dal ruce pryč. To je něco, co naši mírotvůrci opakující Putinovy teze nevnímají.

Výčet reality lze zakončit vizí, co se nezmění, ať válka skončí rychle nebo za dlouhou dobu. Rusko odhodilo ambici stát se „standardní zemí s tolerovanými výstřelky“: mrk, mrk, mají sice své gulagy, ale kšeftovat se s nimi dá. Jistěže se kšeftovat bude dál, ale úplně za jiných podmínek ajiné úrovni než dřív. Okno sblížení bylo otevřené třicet let a je teď rozbité a tahle generace ho znovu nezasklí.

Na Západě se změnil pohled na obranu. V této příležitosti je třeba se zmínit aspoň o tom podstatném. Nehovořme o obraně. Je nutno budovat odstrašující sílu. Proto jsou pošetilé české debaty třeba o tom, že letouny F35 jsou útočného charakteru. Co by to bylo za odstrašující sílu bez schopnosti útočit? Musí mít schopnost útočit, jinak nebude odstrašovat.

Ano, je to paradox. NATO nemělo, nemá a nebude mít žádný zájem na útok proti Rusku. Jen idiot by útočil na Rusko, poznal to Hitler a před ním Napoleon.

A jen idiot by od východu útočil na Západ. O tom teď může přemýšlet idiot jménem Vladimír Vladimírovič Putin.