Premiéři Visegrádské čtyřky se sešli v Lichtenštejnském paláci v Praze. Předcházelo několik událostí menšího či většího významu. K těm významnějším patří rokování v Paříži o pomoci Ukrajině a bezpečnostní konference v Mnichově, v méně významný dva šokující projevy Roberta Fica, ve kterých se slovenský premiér otevřeně přihlásil k putinovské velkoruské imperiální propagandě. K otevřenému rozkolu – v tom smyslu, že by na závěr setkání byl ohlášen konec V4 – nedošlo, nicméně propast je zjevná. Příznačné byly dvě následné návštěvy, premiér Tusk se setkal s Petrem Pavlem, kdežto Robert Fico a Viktor Orbán šli k Miloši Zemanovi.

Je zjevné, že se daly do pohyby ony „síly historie‟, kdy se hraje o charakter státu. Jako už tolikrát před tím jde o to, zda bude naše země nadále součástí západního civilizačního okruhu, anebo se obrátí na východ. Slováci to mají vyřešené, příští roky ukáží, zda Ficovo vítězství byl jen úlet anebo zda panslovanský iluzionismus na Slovensku trvale zakořenil.

Na první pohled to u nás vypadá, že naši západní orientaci nikdo nezvrátí. Vláda má pevnou oporu v obou komorách parlamentu a výrazně prozápadní je i prezident. Znepokojivá je ale role politického hnutí s největší podporou jak v preferencích, tak v parlamentních volbách. Beznázorový demagog Andrej Babiš se vyhýbá jasnému stanovisku. Od něho neuslyšíme Ficovo „zavinil to Západ‟, jeho obchodní zájmy jsou příliš závislé na aktivitách na západě, nikoli východě Evropy. Snaží se ale získat hlasy, které by připadly Ficovi… kdyby působil v Česku. Je sice hezké, že demonstranti Fica a Orbána cestou na rokování vypískali, ale to nic nevypovídá o náladě ve společnosti. Výzkum potvrdil, že většina Čechů je už pro ukončení války i za cenu územních zisků pro Rusko: výsledek zkoumání je třeba číst obezřetně. Jistě obsahuje částečně postoje lidí sympatizujících s Putinem, ale částečně postoje lidí realisticky uvažujících, že pokud se nestane něco nepředvídatelného, jinak ta válka dopadnout nemůže. Čili, výsledek obsahuje jako proputinismus, tak realismus střízlivě uvažujícího Čecha. Znepokojivý ale určitě ten výsledek je.

Situace bude čím dál dramatičtější. Na pařížské konferenci se objevil rozdíl v postojích Macronovy Francie a Scholzova Německa. Zatímco Macron nadhodil i možnost vstupu ozbrojených složek, tedy vojáků, na ukrajinské bojiště (zatím byla „tabu‟ i myšlenka vzdušné podpory), Scholz odmítl poskytnout moderní munici a angažmá německých vojáků na Ukrajině je nepředstavitelná pro Německo… ale i mimo Německo. Dříve či později bude muset Babiš přestat kličkovat. Bláboly o „mírové konferenci‟ neuspokojí nikoho. Může se stát, že se z chumlu proputinovských křiklounů vynoří přitažlivá figura, nějaký takový Miloš Zeman, a jakmile by jeho preference překročily hranici blízkou pěti procentům, mohl by nastat efekt sněhové koule. Bude mít příhodnou historickou situaci, tím spíš, pokud dojde k průlomu ukrajinské fronty a k dramatickým politickým změnám v Kyjevě. Možná že se brzy ukáže, jaká chyba byla nevyužít příležitost k jasnému rozkolu V4. Kompromis k němuž došlo, se příliš podobá slabosti, než aby přinesl dlouhodobě něco dobrého.