Pozorovatel politické scény se těžko vyvaruje úvaze, jak by to asi vypadalo, kdyby se výsledek koalice Pirstan ve volbách obrátil a STAN by vyprodukoval čtyři poslance a Piráti třiatřicet. To by byla jiná polízanice, to by si komentátor nemusel lámat hlavu, o čem sakra dneska ten komentář napíšu. 

Věci jsou ale takové, jaké jsou, Piráti mají jen čtyři poslance, a v poslanecké sněmovně tudíž jejich role je zbytná, to je něco jiného než zbytečná. Prostě jsou tam, mají neslýchaný počet tří ministrů, jsou vládní strana s privilegovaným přístupem do médií. Statečně pracují na tom, aby naplnili vizi Tančila jedno léto, tedy: Vladařili jedno volební období. Jejich významní předáci se už vzájemně posílají do prdele, čímž statečně naznačují, kterým směrem odejde celá jejich strana. 

Rozmíška vypukla poté, co adeptka na post předsedy Pirátů, Jana Michailidu, se veřejně přihlásila ke komunistické ideologii. Mikuláš Ferjenčík nad tím vyslovil podiv a táže se, zda Piráti její postoj dokážou vysvětlit. Za což ho europoslankyně Markéta Gregorová poslala do prdele. Kdybychom neměli parlamentní republiku, v níž Piráti mají čtyři poslance, taky by to mohlo dopadnout tak, že by poslala Ferjenčíka do kriminálu, v lepším případě na šibenici – taková je logika extremistického hnutí. Netvrdím, že to s Piráty musí nutně takto dopadnout, ale je evidentní, že zatím to v historii vždycky takto dopadlo. Revoluce vždycky požírají svoje děti, a tak tedy pánbůh zaplať, že se zatím jenom posílají do prdele.

Nu, zanechme sarkasmu, je to v tomto případě příliš snadná zábava, snadné střílení gólu do prázdné brány. Nicméně málo platné, Piráti jsou vládní strana se třemi ministry s mezinárodními vazbami, a nelze tedy nad aférkou mávnout rukou, jako kdyby si nafackovali baráčníci na tancovačce v Povidlech. Opět se ukazuje, jak zdrcujícím způsobem jim škodí jejich exhibice na sítích, ať už jsou to jejich fóra nebo sociální sítě. Ona by to Markéta Gregorová asi tak neformulovala, kdyby stála u kecpultu v Evropském parlamentu (aspoň doufám). Jenže dnešní doba je charakteristická přecitlivělostí. Cokoli v emoci naklofané na Twitter se může stát politickým prohlášením propíraným ve velkých médiích. Tahle klávesnice a Twitter mají váhu kecpultu, dokonce větší, kdo kdy slyšel, co nakecala Michailidu v Bruselu?

To je jedna věc.

Druhá: Piráti jako každá extremistická strana trpí vnitřním napětím. Po celou dobu své krvavé historie komunisté zápasili jednou s levicovou úchylkou (to byl jejich terminus technicus), jindy s pravicovou úchylkou. Ivan Bartoš v čele strany se snažil budit dojem, že jsou mladá nezkorumpovaná skvadra se snahou rozhýbat zarezlá soukolí sátu, aby se točila ve svěžím rytmu digitálního věku. Tuto image ovšem bouraly výkřiky na téma kontrola prázdných bytů a bílí páprdové s fašizujícími sklony. O víkendu bude svoji vedoucí pozici obhajovat. Jana Michailidu má dvakrát víc krajských nominací než Bartoš. Když ho nahradí extremistka, budou po příštích volbách Piráti toužebně vzpomínat na doby, kdy měli celé čtyři poslance a tři ministry ve vládě. Když Ivan Bartoš obhájí, strana se rozpadne a…

Měl bych použít copy & paste, ale nějak se mi nechce.

Chvála bohu, že voliči moudře kroužkovali, takže Piráti teď škodí jenom sobě a nemohou poškodit naši zemi...