Pokud by na kandidátní listině nemělo být třicet procent žen, strana by přišla o část státní podpory, to je návrh zákona z dílny sociální demokracie. V souvislosti s ním napadá poťouchlá myšlenka, že by strana, která by na kandidátce neměla aspoň třicet inteligentních a neúplatných lidí, měla přijít o část státní podpory. Myšlenka je to přinejmenším vhodná k úvaze, věc troskotá na tom, že se slušnost a neslušnost rozezná hůře, než fyziologická skutečnost, zda je někdo muž nebo žena.

Je dobře, že se o věci otevřela debata. Určitě se najde významný počet argumentů pro i proti. Jak je tomu v zemích, kde kvóty zavedeny byly?

Jenže ono se jde dál. Je tu tlak pro určování kvóty pro ženy ve vedení podniků, zatím těch velkých, střední a malé střední podniky jsou mimo. Jakožto malý podnik jsem ve firmě sám. To jsem opravdu rád, že na mě třicetiprocentní kvóta neplatí. Co bych si asi počal?

Nicméně zpět k vážným věcem. Ta debata by měla vážný smysl, pokud by se opírala o praktické výsledky analyzované tam, kde to či ono bylo zavedeno. Argumenty by měly být podepřeny fakty a čísly, nikoli politickými slogany. Ale to je nápad hodně utopický.

Zatímní dojem, můj osobní, je ten, že bychom si na ministra Dientsbiera, který kvótový zákon tlačí a brzdí dohodu, dát pozor. Z tohoto člověka padají nápady, až jde rozum stranou.