To jsou paradoxy
Uznávám, že začít článek citátem „to jsou paradoxy, pane Vaněk‟ je skoro tak stupidní jako ho začít slovy „tak nám zabili Ferdinanda‟. Ale „zde stojím a nemohu jinak‟, jak pravil Martin Luther. Paradoxy to určitě jsou: mediální svět se třese na to, že Andrej Babiš sekne ve středu s poslaneckým mandátem. Přitom získal bezmála dva a půl milionu hlasů v prezidentských volbách a podle posledního výzkumu CVVM mu důvěřuje nejvíce občanů České republiky, za ním je Tomio Okamura, Miloš Zeman a teprve čtvrtý je úřadující premiér Petr Fiala.
Názory na věc jsou dva. Jeden zní, že s tím Andrej Babiš praští. Druhý míní, že s tím Andrej Babiš nepraští.
Situace připomíná podzim, kdy se všichni dohadovali, zda Babiš půjde jako kandidát do voleb, když ztroskotal pokus vyslat za ANO do klání Martina Stropnického (ten se zapletl se sekretářkou a od té doby mu zhrzená manželka Veronika Žilková zatápí: druhý případ v moderní historii Země české, kdy milenky zasahují do dějin). Taky jsme se dohadovali a moudří říkali, dočkejme zasedání předsednictva, jenže Babiš může na nějaké předsednictvo ignorovat a kandidaturu oznámil večer předem v TV Nova. Což se může nastávající středu snadno opakovat, ale také nemusí.
Každopádně je zjevné, že je Andrej Babiš nejvýraznější figura naší politické scény. Důkaz? Nejvíc se o něm mluví. Jestli ze scény odejde, bude po něm pusto: o čem budeme psát? Nějakou dobu strávíme diskusemi, proč vlastně byl zbožňován i nenáviděn, proč zůstal uzavřen ve třicetiprocentní permanentní podpoře jako v kleci (procenta v prezidentské volbě se nedají počítat, protože je to 30% plus lidi kteří ho volili z nenávisti vůči generálovi NATO).
Svoji teorii na to mám, ale schovám si ji. Ona se bude hodit, pokud Babiš poslanecký mandát položí, zítra, ve středu nebo jindy.
