Připomenutí dne, kdy se u nás viditelně začal hroutit komunistický režim proběhl důstojně. Konaly se oficiality, mudrcové nepropásli příležitost k sebemrskačství za českou občanskou nestatečnost (kdyby oni byli tehdy naživu a nebylo jim osm ale dvacet osm, stáli by zcela jistě na barikádách), k výstřelkům nedošlo. Zaznamenán jen jeden, totiž pochod Vrábelových stoupenců k budově České televize, kde se Vrábel domáhal vstupu, aby mohl hlásat deset minut národu své rozumy.

V této příležitosti je dobře si připomenout základní pravdu. Žijeme v zastupitelské parlamentní demokracii. Pan Vrábel má plné právo se politického soupeření účastnit. Názorově jemu podobná partaj Trikolóra má u občanů dvouprocentní podporu, až se Vrábel na scéně etabluje, uvidíme co získá on. Pokud v příštích volbách překoná pětiprocentní hranici, budou ho do veřejnoprávní televize zvát, jako tam má prostor pan Okamura. Tak je to prosté.

Pravidla parlamentní demokracie jsou jistota, kterou si musíme udržet. Ve veřejném prostoru kde kdo hlásá své utopismy, Vrábel vyzývá prezidenta k rozpuštění vlády a vystoupení z Unie, studenti si přejí rušit kapitalismus, tamti zase se lepí k silnici nebo k Moně Lise. To vše k veřejnému životu patří a byl by to šedivý svět, kdyby to nebylo. Ale abychom se z toho nezbláznili, držme pravidla parlamentní demokracie, co víc dodat k tomu, že Vrábela nepustili před kameru a dokonce snad ani na záchod. Ani jedno ani druhé není na Kavkách k disposici každému, kdo zrovna jde kolem.