V době, kdy máme pocit, že už všichni zcela zešíleli – poslední ukázky z dílny lidovců, nápad zveřejněný bez konsensu s vládou na rozdání padesáti „evropských‟ miliard majitelům bytů a taktéž lidovecká idea na zřízení koncese na uměleckou činnost s nárokem na státní peníze – přichází hlas rozumu. Ústavně-právní výbor senátu doporučil neratifikovat takzvanou Istanbulskou úmluvu. Proti bylo pět hlasů z osmi.

ČTK parafrázuje stanovisko zastánců, že úmluva „pomůže zlepšit pomoc obětem a představuje i symbol, že násilí je v Česku nepřijatelné‟. Už z toho je vidět, o jak deklarativní dokument jde. Násilí je státem u nás omezováno od středověku a máme proti němu silné právní nástroje i instituce. Stoupenci takzvané úmluvy nejsou schopni doložit, že měla v zemích, které ji ratifikovaly, jakýkoli pozitivní dopad. V zemích západu, k nimž máme vzhlížet jako k ideálu, se vesele praktikují obřízky děvčátek a státní orgány dělají, že o tom nevědí. S tezí, že je násilí nepřijatelné asi souhlasí každý normální občan. Symboly patří na ideologické konference a ne do právního systému.

Přitom poslání tohoto dokumentu je jasné a čouhá skrz clonu krásných řečí jako šídlo z pytle. Jde o posílení takzvaného neziskového sektoru, který má podle úmluvy být automaticky finančně krmen státem, ať by v pořád ještě fungujícím systému parlamentní demokracie byl kdokoli u vlády. Agenda by tedy byla vyčleněna z kompetence výkonné moci a mimo kontrolu moci zákonodárné. Moci soudní se tato ideologická mašinérie obávat nemusí, opírá se přece o mezinárodní úmluvu. To je smysl Istanbulské úmluvy.

Argumentace advokátů úmluvy souzní s hlasy prosazující takzvané manželství homosexuálů. I v tomto případě se mluví o symbolice a o deklaraci, že patříme k západu. Tady je na místě otázka, o příslušnost k jakému západu stojíme. V této otázce jednotný názor nepanuje. Říká se tomu kulturní válka a momentálně probíhá i v našem parlamentu.

Na osud obětí domácího násilí to nebude mít dopad žádný.