Případ bílého prášku
Netrvalo dlouho a máme tu novou večírkovou aféru! Tentokrát to bylo ale mírnější… nebo horší? Záleží na kritériích. Fackování natož pak kopání žen zapovídá Istambulská úmluva, naproti tomu ale kokain je droga. Když se řekne droga, hned bych se rozhlédl, jestli se někde nezačnou hemžit policajti. S fenomenem drogy jsem se potkal poprvé jako chlapec v detektivce Dorothy Sayers Vražda potřebuje reklamu, kde, pokud mě paměť po víc než šedesáti letech neklame, kokain distribuují ve fingované koulovačce ve sněhových koulích. Na druhou stranu ale kokainisty byli veličiny jako Sigmund Freud, Sherlock Holmes, Hugo Haas nebo Stephen King.
Pojďme ale k jádru věci. Hvězdou příběhu je brněnská primátorka Markéta Vaňková, velmi sympatická dáma. Však ji taky média šanují – všude se píše, že se objevila na fotce „s bílým práškem‟. Je to kokain, ten prášek, prostě kokain Kdyby se s kokainem vyfotila Alena Schillerová, psalo by se „kokain‟, jenže Schillerová se fotí s pávem a ne s bílým práškem. Tohle našlapování na špičky je první pozoruhodnost případu.
Druhá pozoruhodnost tkví v tom, jak se sympatická primátorka Vaňková ke kokainu dostala. Ona sama opakuje, že si nevzpomíná a že je to možné, ale neví. Někde je zřejmě šňupání koksu tak všední zábava, že nestojí za povšimnutí. Kdybych byl primátorem brněnské metropole a zahlédl bych, že v mé přítomnosti někdo šňupe, asi bych vzal nohy na ramena, nebo nevím, co bych dělal, ale jaksi k smíchu by mi nebylo. Ale možná že my dinosauři to vidíme skrz naše dvanáctidioptriové brýle a koks je zcela běžný doplněk stravy.
Proč ale je tedy tolik cirkusu kolem marihuany, kterou kouří opravdu každej?
