V televizi TF1 řekl francouzský prezident Macron, že je třeba se zabývat obavami Ruska z toho, že NATO chce přijít k jeho dveřím a že bude třeba mu dát bezpečnostní záruky. Teze o „NATO u dveří‟ souhlasí se základem Putinovy teze, že přepadení Ukrajiny je cosi jako prevence před hrozícím útokem ze strany Západu.

Přitom právě události posledního roku jasně prokázaly, že Západ na žádnou válku, natož pak útočnou ve směru na východ připraven nebyl – a dosud není. Tři evropští hegemoni, Francie, Itálie a Německo naprosto nedisponují „válečným strojem‟, který by mohl Rusko jakkoli ohrozit. Navíc Evropa ani na diplomatickém poli nepředkládá směrem na Východ žádné požadavky, nepředpokládá revizionistické návrhy. Naopak, je to Rusko, které vyvolalo napětí svým nehorázným požadavkem návratu před rok 1997, napětí, které posléze dovedlo do válečného stavu.

Nehoráznost ale dosáhla v Macronově podání vrcholu, jakmile naznačil potřebu dávat Putinovi bezpečnostní záruku. Putin je neseriózní partner, lhář a válečný zločinec. Záruky se mohou dávat jen mezi partnery vyznávajícími stejné hodnoty, kteří se řídí stejnými pravidly. Takový partner Putin a jeho Rusko není. Jakou větší záruku mohla Evropa Rusku nabídnout než je fakt, že v podstatě minimalizovala svoje ozbrojené síly? Ty jsou jakž takž schopné vést jakési „speciální operace‟ na okrajových bojištích, ale i tam se ukázalo, že jejich efektivita je pochybná, pokud vůbec nějaká, viz Afghánistán, Irák a vposledku i Mali. Že by takové síly byly schopné zaútočit na nejrozsáhlejší území světa, navíc obydlené lidmi s abnormálním nacionalistickým cítěním a osvědčeně schopných nezměrných lidských obětí, to je prostě komická představa. Největší bezpečnostní záruku Evropa už Putinovi dala: zbavila se reálné schopnosti válčit. Putin toho zneužil a válku naopak zahájil. Macronovy řeči o bezpečnostních zárukách jsou tedy přinejmenším pošetilé. Pokud ovšem není v Macronově představě zřízení jakéhosi cordon sanitaitre, formálně neutrálních zemí, ve skutečnosti pak politických vazalů Ruska.

Proti Macronově úletu se už ohradily pobaltské státy, Finsko a Ukrajina, ozvat by se měli i Poláci a samozřejmě my. Macronův úlet je v krátké době další případ tohoto typu. A teď si představte, že bychom se měli vzdát práva veta v zahraniční politice Evropy ve prospěch mnichovanských nápadů takových měkkýšů, jako je francouzský prezident Macron a německý kancléř Scholz. Rozdíl v zájmech je absolutní: jim jde o prachy, nám o existenci. A ti čeští politici, kteří většinové rozhodování podporují, konají své zemi stejnou službu, jako pánové Vrabel nebo Reichl.