Svoboda jedince již díky společenskému vývoji a historickým událostem především ve 20. století není konstantní hodnotou, ale měnící se veličinou, která je více či méně závislá na schopnosti vlastního omezení.

Že to připomíná onu slavnou definici svobody coby poznané nutnosti? Samozřejmě, je to stránka téže mince, je to projev snahy kroutit a přitesávat a vylepšovat a upravovat svobodu ve smyslu záměru a zájmů kroutiče a otesávače. Autor té věty je Jiří Paroubek, či spíš nějaký mudrc z jeho sboru poradců. Formuloval ji v souvislosti s udělením Nobelovy ceny Al Goreovi, tomuto demagogovi, který byl dokonce i soudně usvědčen jako lhář zkreslující fakta. A už je to tady, fanoušci „tlačí Al Gorea do Bílého domu“, samozřejmě povzbuzeni politickým rozhodnutím výboru udílejícího cenu, které dodali prestiž především přírodní vědci, jimž byla udělena.

Ano, vřava která teď vypukla po udělení Nobelovky Al Goreovi, jenom dokazuje, že jde o politickou kauzu, jde o střetnutí myšlenkových konceptů. Al Gore je zvěstovatel čehosi, co nese mnohé rysy náboženství. Především je to víra: není třeba nezvratně doložitelných faktů, stačí hluboká nezviklatelná víra. Tato víra je spojená s morálními hodnotami nepochybně pozitivními, jako je zodpovědnost, slušnost, ohleduplnost. Těžko se vyslovovat proti něčemu, co se morálními hodnotami odělo! Opravdu jen málokdo si troufne prohlásit, že Al Gore a jeho následovníci, jak vidno včetně Jiřího Paroubka, tyto hodnoty prostě ukradli. No a konečně, ta víra má velkou šanci stát se součástí politického programu. Stačí například Al Gorea zvolit prezidentem Spojených států a uvidíte, co z toho vyplyne. Hlasatelů historické podmíněnosti svobody bude jak máku, už nebude jen ojedinělý Mlok Paroubek ve Vltavě – přes mločí hřbety přejdete ze Žofína na Střelák suchou nohou.

Al Gore lže, jak dokázal soud. Je strašné oceňovat někoho, kdo lže, a něco, co je vylhané. Je strašné tomu tleskat. Al Gore překroutil kde co, aby dokázal, že lidská činnost je schopna zásadně zvrátit chod něčeho tak velebně nedotknutelného, jako jsou přírodní děje, především pak klima. Už to tady jednou bylo, to „poroučíme větru dešti“. Jestli tohle novodobé náboženství zvítězí, ztratíme teď zase možná i desítky let „ochranou klimatu“, házením veřejných peněz do bezedných děr a hlavně upevňováním dohližitelské moci státu. Toho státu, který dokáže stále méně pro člověka něco pozitivního vykonat, nedokáže vytvářet podmínky pro jeho tvořivou práci, neochrání ho před kriminalitou, nedá pořádné vzdělání jeho dětem.

Nové náboženství je svůdné, lákavé. Jak snadné je přihlásit se k němu! Stačí vyslovit slůvko „věřím“ a ozve se potlesk již obrácených. A naopak je těžké se vyslovit proti, je těžké veřejně prohlásit „není pravda, že v důsledku tání ledovců stoupne hladina oceánů o šest metrů“. Je těžké protestovat proti tomu, že britská vláda hodlá Al Goreův pamflet vnutit do škol coby „vědeckou pravdu“. Je těžké prohlásit, že člověk není odpovědný za procesy opakující se tisíce let.

Je to těžké, ale je dobře, že pořád ještě jsou lidé, kteří to říkají a budou říkat, dokud se Mlokům nepodaří jim zavřít hubu.