Je to znamení podpory Ukrajině ze strany Evropské unie, avšak to je to nejlepší, co se o udělení statutu kandidátské země dá říct. Týká se to samozřejmě i Moldavska, státu taky jen částečně napadenému a okradeného o kus území, ale ne tak natvrdo, jako to prožívá Ukrajina. Konec konců, roztržka s Ruskem začala koncem listopadu 2013, kdy tehdejší vláda na ruský nátlak ustoupila od podpisu asociační dohody. Následné protesty vedly ke svržení režimu Viktora Janukovyče a to pak postupně vedlo k zeleným mužíkům, ukradení Krymu a odtržení další části ukrajinského území. Dalšími logickými kroky pak k finálnímu nelogickému kroku, ke vpádu Ruska na Ukrajinu.

Přání přinejmenším významné části veřejnosti spojit se s Evropou je bezpochyby autentická a nelze ji vysvětlit jako manipulaci zahraničních centrál a ambasád, jak to dělá ruská propaganda a její zdejší tlampači. K reálnému vstupu Ukrajina zralá není. Nic si nenamlouvejme, kdyby nebylo mimořádně příznivých okolností na začátku století, taky bychom si kroutili svůj dvacátý rok čekatelství a pořád něco vysvětlovali, teď například, jak je možné, že někdejší ministr spravedlnosti rozdával mafiánům kryptované mobily. Ursula von Leyen sice povzbudivě tvrdí, že už teď Ukrajina splňuje 70% kritérií, ale těch třicet, to je vláda oligarchů, korupce a neschopnost efektivně spravovat stát. V těžkých chvílích rostoucího ruského tlaku a slábnoucí ochoty Západu podporovat válečné úsilí je tedy příslib vstupu (jednou) těšínské jablíčko. Situace je tak bídná, že ji tento formální krok zhoršit nemůže.

Nepříjemný efekt se projevuje na Balkáně. Srbsko, Albánie a Severní Makedonie otevřeně dávají najevo nelibost a tím hůř, že Bulharsko vetuje vstup Severní Makedonie a Albánie. Bosna s Hercegovinou na kandidátsví ani nedosáhly. Je to tedy pořádně bublající navařená kaše. To vidí každý, kdo má oči. Jak to sladit a upravit z toho chutnou krmi neví nikdo.

Nejspíš to nejde.