Hlas prezidentů
Momentálně máme na naší politické scéně tři prezidenty. Jeden je aktivní, je to Petr Pavel, zvolený ve všelidovém hlasování přesvědčivou většinou. Dva jsou za sebou bývalí, oba se dvěma mandáty, Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba jsou jako prezidenti titulováni, jejich názorům je nasloucháno. Ústavně definovaný vliv nemají, ten morální ano.
Je až zarážející, jak se od sebe osobnostně liší – a jak se všichni tři liší od zdánlivě plachého, ve skutečnosti tvrdého (těžko poměřovat, ale asi nejtvrdšího) intelektuála Václava Havla. To je ale poznámka jen na okraj. Všem čtyřem bylo – a tomu aktuálnímu je – vytýkáno, že se pletou do něčeho mimo ústavní kompetenci. Naposled je to prezident Pavel, když doporučuje nejen dostavbu (ve skutečnosti renovaci) Dukovan, ale i dostavbu (skutečnou, je tam prostor pro další dva bloky) Temelína.
Určitě dostane kartáč, že se plete kam nemá. Moc bych si ale přál, aby se k němu přidali prezidenti minulí. Nevidím jim do hlavy, jak se často tak hezky říká, ale z jejich dosavadních postojů si myslím, že by s aktuálním prezidentem mohli souhlasit. Ve věci „přijetí“ jaderné energetiky za čistý zdroj není ani zdaleka vyhráno. Souhlasy jsou mlhavé a ještě nezačaly soudní procesy, které se určitě spustí. Racionalita v tom nebude – ta mluví ve prospěch jaderné energetiky bezezbytku. Nakonec ale budou rozhodovat politici, navázaní na veřejné mínění. U nás. V celé Evropě. Na každém hlasu záleží, ovšem ne na všech stejně.
Na hlasu prezidentů hodně.
