27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


Dva roky poté

24.2.2024

Přesně před dvěma lety vpadlo Rusko do Ukrajiny. Výročí vybízí k bilancování.

Že se naše část světa (to je třeba zdůraznit) trvale změnila, bylo jasné už v prvních hodinách po vpádu. Naděje vyvolaná pádem železné opony a krachem komunistického impéria se zhroutila. Naděje, že je možné žít v atmosféře dohody a spolupráce a že válka na kontinentě je trvale zažehnaná, protože nepřináší benefity. Naděje sice od devadesátých let slábla, ale její poslední plamínek opravdu zhasl až 24. února 2022 a jeho nové zažehnutí je mimo reálné představy.

Ukrajina se začala statečně a úspěšně bránit. Odvrátila nehorší, totiž ruský „blitzkrieg‟ selhal. Volodymyr Zelenskyj neutekl do emigrace, jak je v Evropě zvykem, a zrodil se sen o naprostém vítězství Ukrajiny: v minimální podobě počítal s vytlačením agresora za původní hranice.

Abych teď nedělal chytráka, budu citovat ze svého úvodníku v Neviditelném psu Jak to dopadne na Ukrajině z 2. dubna 2022:

Jediné reálné řešení je krvavá hranice, že se dohodne nějaké příměří na linii dotyku, která bude výsledkem bojového střetu. Asi to bude někde na hranicích Doněcka a Luhanska a patrně to zahrne přímořské oblasti. Mariupol padne a je otázka, zda se Putinově pozoruhodně neefektivní armádě podaří prokousat přes Oděsu až k Podněstří. Může to trvat dlouho, Krymská válka v padesátých létech devatenáctého století na pozoruhodně podobném půdorysu trvala tři roky.

Realisticky hodnotil budoucnost Petr Pavel, o možném rozdělení Ukrajiny po německém vzoru na „západní a východní‟ už tehdy hovořil Tomáš Pojar. Nicméně oficiální cíl ukrajinského úsilí a následné západní pomoci bylo celkové osvobození Ukrajiny. Velká naděje byla vkládána do ofenzívy plánované na jaro a později na léto 2023. Ta nedopadla dobře, od té doby je boj spíše opotřebovávací a akcent je na upevnění pozic.

První bilanční komentář:
Z dnešního hlediska se zdá euforie prvního roku nerealistická a snad i nezodpovědná. Je ale třeba si uvědomit, že reálně jiný cíl nemohl být stanoven než osvobození Ukrajiny. Co jinak měl Zelenskyj svým lidem říkat? Vzdáme se Luhanska a Doněcka a Záporoží? To pak bývalo stačilo dodržet druhou dohodu z Minska, to jest: ústavní reforma, klíčovým prvkem měla být decentralizace a schválení trvalých právních předpisů o zvláštním postavení některých rajónů Doněcké a Luhanské oblasti s místní samosprávou, dohodnutých se zástupci těchto území. Dohodu sice podepsal i ukrajinský prezident, ale Ukrajincům připadala moc a Rusům málo (nebo naopak, záleží na optice).

Válku nelze vést s cílem kapitulace a odevzdání území. K finálnímu jednacímu stolu nemůže Ukrajince dovést žádný kalkul, tím méně pak vymyšlený v zahraničí: musí je tam dovést realita a to se teď děje. Vyčítat euforický optimismus je nesmysl, v kontextu let 2022-23 to nemohlo být jinak. Etapy nelze přeskočit.

Druhý bilanční komentář:
Putinův zločin zahájil novou historickou etapu. Rozbil iluze, pro Západ zapůsobil jako budíček. Bez něho by nedošlo k rehabilitaci jaderné energetiky. Návrat k realitě změnil i optiku s jakou se nahlíží na migraci. Z rozmazleného naivního dítěte se stává dospělý jedinec. Bude to ještě dlouho trvat a cesta nebude snadná. Do spánku lze znovu upadnout, ale to by pak mělo následky tak velké, že by to mohl být „spánek poslední‟. Za procitnutí Západu zaplatili Ukrajinci strašlivou krvavou daň. Nikdy by jim to nemělo být zapomenuto.

Aston Ondřej Neff