Vojenská letadla přeletěla ve výroční den nad Prahou a Bill Clinton převzal od Petra Pavla Řád Tomáše G. Masaryka. Plným právem, protože on a jeho tehdejší ministryně zahraničí, pražská rodačka Madeleine Albrightová se významně zasloužili o to, že před pětadvaceti lety se NATO rozšířilo o další tři státy, Česko, Maďarsko a Polsko.

Moc dobře si pamatuju na tu dobu, i na její komické momenty, jako například když tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan při oficiální příležitosti týkající se přijetí vznesl dotaz, zda můžeme z NATO vystoupit. Tehdy posměváčci říkali:

Zasloužil se agent Kato

že jsme také členy NATO.

Byla ta doba úplně jiná než ta dnešní.

Západ byl pořád ještě ten Západ, který jsme vyhlíželi zpoza železné opony a když opona padla, snažili jsme se s ním co nejvíc sžít. Tehdy převládala upřímná a spontánní snaha být v NATO a Evropské unii. Neplynula z obav před Ruskem – žádné takové obavy nebyly. Za hlavní hrozbu byl vnímán islámský extremismus a úvahy o tom, že by se mohlo i Rusko jednoho dne stát členem NATO nebyly fantasmagorické. Západ byl tehdy prosperující, sebevědomý a ve světě respektovaný a my si přáli být jeho součástí, se vším všudy. Členství v prestižních sestavách k tomu patřilo.

Myslelo se tenkrát, že Západ takový zůstane a NATO bude jen více méně formální pojistka. Národní armády budou profesionální a jejich úkolem bude zasahovat ve světě – i k tomu došlo, česká armáda se skutečně profesionalizovala a to, čím je dnes, je absolutně jinde, nekonečně daleko od toho co jsme znali my, kdo sloužili v armádě podřízené Varšavské smlouvě. Pod střechou NATO se naše armáda principiálně proměnila a teď je to funkční respektované těleso schopné dalšího rozvoje.

Ten je nutný, protože doba se krutě změnila.

Vinou levičáckých experimentů Západ ztratil výkon a značnou část respektu. Před pětadvaceti lety by se jacísi Hútiové neodvážili přetnout lodní dopravu mezi Asií a Evropou a nedonutili by k potupnému obeplouvání Afriky. Dnešní Evropa se proti nim neodváží zasáhnout. Dominantní světovou mocností se zvolna stává Čína. Rusko si trouflo rozpoutat v Evropě válku a předložilo své požadavky – návrat mocenských poměrů před rok 1997. Najednou s úžasem zjišťujeme, že NATO má úplně jinou roli než před pětadvaceti lety.

Je ve fázi… jak to charakterizovat? Jako kdyby mělo co nejrychleji vzniknout a postavit se na nohy. Evropa je – s malými výjimkami, jako je Polsko – neschopná teritoriální obrany, snad nejhůř je na tom Německo. Slavný článek 5 není žádný garant. Garantem jsou letadla, děla, tanky a vojáci, zvláště to poslední Evropa nemá, protože dnes nikdo už nechce nic dělat a tím méně bojovat. Oslavme naše narozeniny v NATO, ale vězme, že těch dvacet let je konec začátku a to hlavní nás a celé NATO čeká, protože nastala doba osudových zkoušek.