O víkendu zesnul ve věku sta let Emil Boček, poslední žijící český stíhací piot Královského letectva. Čest jeho památce a vzdejme vděk za statečnost a ochotu sebeobětování, jež prokázal. Na příběh Emila Bočka a ostatních mužů a žen, všech těch statečných lidí, kteří v druhé světové bojovali jak na západní, tak na východní frontě, se můžeme dívat ze dvou přístupů. Jeden je už v titulku mé úvahy. Emil Boček se dočkal úcty a uznání, jež mu právem náleželo. Věřme, že těch třicet let prožíval s pocitem satisfakce, a třicet let, sakra, to je kus života. Můžeme se ale zaměřit na stinnou stránku osudu jeho i jeho druhů, na obludnou nespravedlnost ze strany komunistického režimu. Stalo se totiž u nás zvykem, že se chováme jako filipínští fanatici, kteří se s radostí sami sebe přibíjejí na kříž. Je pro nás typické, že román Filipa Jánského Nebeští jezdci a podle něho natočený stejnojmenný film… vznikl za komunistického režimu, v tom krátkém období jakéhosi částečného uvolnění a návratu slušnosti a rozumu. No a po převratu se natočil Tmavomodrý svět, film ve kterém opět převládl akcent, jaká jsme to my Češi banda zbabělých parchantů. Šup s námi na kříž. Natočí někdo film o hrdinských činech Emila Bočka? Kdepak. My raději točíme film o tom, jak nás někdo zradil.

Otvírá se mi vždycky kudla v kapse když si vzpomenu, jak Francouzi, kteří to s Hitlerem opravdu ostudně projeli, vytvářejí veselý obraz, jak to pěkně těm legračním Fritzům vtipně zatápěli, jak s nimi ta jejich sedmá rota zametala. Nejslavnější kapitola našich dějin se týká legionářů, jak na francouzské a italské frontě první světové války, tak hlavně na frontě ruské. Poslední hraný film o této události se natočil před osmdesáti lety. Před šesti lety jsem čítal o přípravách filmu „Opravdoví bratři‟. Slehla se po něm zem. Jako v každém českém filmu v něm měl hrát Ivan Trojan, musíme si ale pustit detektivku, abychom ho viděli se zbraní v ruce. A to pominu, že se dva tisíce Čechoslováků zúčastnilo velké války proti komunistům ve Vietnamu v řadách Cizinecké legie. Kdopak vzpomene na tyhle lidi?

No, komunisté vzpomněli. Natočili o nich film Černý prapor, byl to v osmapadesátém kasovní trhák, viděl jsem ho pětkrát. Rád bych viděl jeho remake s opačným ideovým znamínkem. Toho se ale nedožiju, i kdybych měl následovat v dlouhověkosti Emila Bočka. Aktivních statečných lidí si nevšímáme, z nich idoly neděláme. Patlat se v prohrách, to nám sedí nejlíp. Každý národ staví svůj obraz na svých hrdinech. My je máme. Kde jsou knihy, kde jsou filmy, kde jsou comicsy, vědí o nich děti ve škole?

Kéž by se to obrátilo a začali jsme si víc všímat statečnosti a činorodosti než křivd. Emilu Bočkovi by se to jistě líbilo a hlavně, zasloužil by si to.