Dovolím si malé přehánění, opravdu jen malé: otevřu krabičku se sardinkami a mohu sázet padesát na padesát, že tam uvidím buď Karla Havlíčka kárat vládu za maření bratrských vztahů se Slováky, nebo předsedkyni marginální dvouprocentní komunistické strany Kateřinu Konečnou kázat svoje rozumy. Havlíček možná bude ministerským předsedou, pokud se podaří protlačit další Lex Babiš (v pořadí už třetí, nebo snad čtvrtý?), který by konečně vystrnadil druhého (po Petru Pavlovi) nejoblíbenějšího českého politika (CVVM podzim 23) z arény, ale Konečná? Proč ji musím vidět, pokaždé když si zapnu televizi (naštěstí to není zas tak moc často). Pokud jde o Havlíčka a jeho postoj ke Slovensku a že máme bratrství držet stůj co stůj. Že se vlády mění, politici přicházejí a odcházejí, kdežto bratrství musí držet. Podle něho by tedy zřejmě měl i Edvard Beneš v roce 1943 nasednout na bombarďák a odletět na letiště Tri Duby, aby nepropásl společné zasedání se slovenským prezidentem Jozefem Tisou. Aby to tedy stihl dřív, než bude Tiso pověšen za kolaboraci s teroristickým režimem.

Jde opět o zbytečné dělání problému, který veřejnost nezajímá zdaleka tolik, jako je zdravotní péče, ceny potravin, energií a dalšího zboží a problematika důchodů. A obloukem se zase vracíme k témuž tématu. Vládě zazlíváme, že neřeší to důležité, co by měla dělat. Jenže opozice dělá totéž. Zdalipak se občan probouzí v noci a dělá si starost, jaké jsou vztahy se Slovenskou republikou? Nevěřím. Dělá si starost, jak zaplatí složenky. A kde budou jeho děti bydlet.

Kdyby výřečný Karel Havlíček kudy chodil, tudy vytýkal vládě, že sestřelila hotový stavební zákon a není a zjevně nebude schopna předložit jiný, dalo by se to pochopit. Postoj pražské kavárny k Robertu Ficovi zajímá pražskou kavárnu, málokoho jiného.

Jako expražský kavárenský expovaleč mám pro nechuť vůči rokování s Ficem plné pochopení, dodám na závěr.