Nad novou publikací o tvorbě českého rodáka a fenomenálního světového architekta

Nedávno se mi dostala do ruky skvělá knížka Adolf Loos – Dílo v českých zemích. Představuje práce brněnského rodáka, architekta a teoretika Adolfa Loose (1870-1933), které se nacházejí na našem území. Loos byl po roce 1918 československým občanem, ale všeobecně byl označován za světoběžníka, který žije střídavě ve Vídni, Praze, Plzni, Paříži nebo New Yorku. Jeho stavby vždy vyvolávaly polemiku a často i ostré spory. V centru Vídně tak kdysi šokoval jeho obchodní dům Goldman und Salatsch se zcela bezozdobným průčelím s pravidelným rastrem čtvercových oken, posměšně nazývaným mříží od kanálu (císařpán se ze svých ložnic v protějším křídle Hofburgu raději přestěhoval tak, aby na kontroverzní stavbu neviděl). Loos postavil na pařížském Montmartru dům dadaistickému básníku Tristanu Tzarovi, v soutěži na mrakodrap Chicago Tribune zase Američany šokoval projektem ve tvaru obřího dórského sloupu a pro výstřední tanečnici Josephine Bakerovou projektoval pruhovaný dům. Loos je - spolu s Frankem Lloydem Wrightem, Ludwigem Miesem van der Rohe a Le Corbusierem považován za nejvýznamnějšího světového architekta XX. století. Není proto divu, že jeho práce v různých zemích pečlivě dokumentovala řada expertů, dominantní postavení má především rozsáhlá monografie z pera Burkhardta Rukschcia. Mnohé z jeho tvorby na našem území však badatelům uniklo. A právě loňská výstava a současná publikace badatelek Marie Szadkowské, Dagmar Černouškové a jejich americké kolegyně Leslie van Duzer tyto mezery pečlivě zaplňuje.

Všeobecně se ví, že Loos (ve spolupráci s Karlem Lhotou) navrhl v Praze dům pro pana Františka Müllera, plzeňského stavebního podnikatele. Tato stavba je unikátní z mnoha důvodů. Především je báječným příkladem architektova vynálezu – tzv. prostorového plánu. Loos nenavrhoval konvenčně řešené stavby, ale promyšlený systém vnitřních prostorů, z nichž každý má proporce, odpovídající jeho významu v hierarchii domu. Jde ovšem nejen o šířku a délku jednotlivých místností, ale především o jejich výšku. Domu tak dominuje obývací pokoj na výšku dvou podlaží, kolem něhož jsou soustředěny další místnosti s nižším profilem. Objemy jsou velmi důmyslně poskládány do kubusu, který ovšem působí z vnějšku nenápadně, možná až fádně. Ve fasádě jsou pak okna rozhozena tak, jak to nejlépe vyhovuje vnitřnímu uspořádání. Zatímco vnitřek domu je rafinovanou skládačkou objemů, propojenou schodišti (je zde celkem 11 různých úrovní), zvnějšku působí velmi utilitárně. Loos tak dává jasně najevo, že ho zajímá především pohodlí obyvatel, exteriér je druhořadý (i když i tam je uplatněna promyšlená, byť nepříliš nápadná hra proporcí a tvarů). To jeho tvorbu odlišuje třeba od děl architektů Bauhausu nebo švýcarského novátora Le Corbusiera. Ti sice rovněž hlásali, že jim jde především o konstrukci a funkci (aby ne, když prosazovali konstruktivismus a funkcionalismus), ale velmi si potrpěli i na estetický vzhled svých staveb, jejichž průčelí často vycházejí z proporce zlatého řezu. Paradoxně tak někdy jde forma na úkor té deklarované funkce. Tento estetismus byl ovšem Loosovi naprosto cizí.

Samozřejmě že stavba, jaká vyrostla v letech 1929-30 v pražských Střešovicích, byla nesmírně nákladná, navíc město dlouho váhalo s kolaudací plánů domu s plochou střechou, který byl v této lokalitě výjimkou. Müllerova vila pak měla pohnuté osudy: po konfiskaci v roce 1948 tam byl depozitář Uměleckoprůmyslového muzea, po roce 1968 kabinet marxismu –leninismu (de facto tam ale bydleli arabští studenti) a dům byl pro badatele zcela nedostupný. Po roce 1989 byla vila vrácena rodině, ta se jí však rozhodla prodat (horkým kandidátem na koupi byl „pirát z Prahy“ Viktor Kožený). Na nátlak světové kulturní veřejnosti nakonec dům zakoupil stát, resp. město Praha, které jej pietně opravilo a uvedlo do původní podoby z doby po dokončení (zabudovaný nábytek i některé další prvky přežily, podařilo se také dohledat většinu původního zařízení, dílem u různých institucí, dílem u soukromníků). Dnes je Müllerova vila ve správě Muzea hl. m. Prahy, je národní kulturní památkou, která je přístupná veřejnosti po předchozí telefonické nebo mailové objednávce.

Méně se ovšem ví, že toto není jediné Loosovo dílo v českých zemích. Hned v Praze se nachází dům dr. Winternitze, což je o něco mladší stavba, komponovaná ovšem opět dle zásad prostorového plánu, jen materiály jsou úměrně možnostem stavebníka skromnější: místo obkladů mramorem cippolino jsou například v obývacím pokoji mahagonové desky. I tato vila byla restituentem pečlivě opravena. Horší je to s četnými dalšími Loosovými intervencemi, z nichž se dodnes zachovaly jen detaily a výjimečně i větší celky. Nejvíc jich bylo soustředěno v Plzni. Šlo především o interiéry luxusních apartmá tamních podnikatelů. I v těchto případech se nešetřilo kvalitními materiály, vzácnými mramory, mahagonem, byla tam broušená zrcadla i tradiční krby. Nábytek ovšem dle Loosových intencí nebyl jednotně řešen. Architekt dával přednost kombinaci různých interiérových prvků, často stylově nesourodých, ale zato vždy pohodlných. Vybrat a uspořádat si je měl koneckonců především majitel, diktát architekta v této věci byl Loosovi protivný.

Nová kniha, kterou letos vydalo nakladatelství KANT ve spolupráci s Muzeem hl. m. Prahy, na téměř 400 stranách pečlivě dokumentuje známé i neznámé nebo nově objevené Loosovy práce, interiéry, rodinné domy, dělnickou kolonii i neprovedené projekty a autorsky sporná díla. Je to velmi důležité, protože na tomto základě se lze pokusit o záchranu některých prací nebo alespoň jejich částečnou rekonstrukci. Slavnému rodáku, na nějž se v totalitní éře u nás téměř zapomnělo, to skutečně dlužíme.

LN, 28. 11. 2009

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998