První z nich je rozsáhlá publikace Architektura, která vyšla v rámci edice Velké dějiny zemí koruny české jako první svazek její tématické řady. Vydala ji nakladatelství Paseka a Artefactum ve stejné konzervativní, ale elegantní grafické úpravě Pavla Štefana jako svazky věnované české historii. Kolektiv autorů z Ústavu dějin umění Akademie věd zpracoval stručné dějiny architektury na našem území od středověku až po současnost na téměř osmi stovkách stran. Dalibor Prix se zaměřil na období předrománské, románské a ranou gotiku, Klára Benešovská zpracovala vrcholnou a pozdní gotiku, na ni navázala stať Ivana P. Muchky věnovaná renesanci. Barokní kapitola je z pera Rostislava Šváchy, období klasicismu, historismu a secese představuje Taťána Petrasová a konečně kapitolu o architektuře od první republiky až do současnosti zpracoval Petr Kratochvíl (ten je zároveň editorem). Tedy vesměs renomovaní autoři a pokud někoho překvapí téma Šváchova příspěvku, pak je třeba říci, že se jím zabýval už dříve, ještě než zaměřil svou pozornost na architekturu XX. století, na niž je rovněž respektovaným odborníkem.

Texty jsou zpracovány fundovaně, uspokojí jak odborníky, tak i laickou veřejnost. Nemohou samozřejmě představit vývoj architektury v celé její šíři, ale základní informaci o hlavních osobnostech a jejich díle přinášejí. Doplňují je poznámky a rejstříky, přehled literatury a samozřejmě obrázky. A tady vidím problém jinak velmi zdařilé práce: v knize jich jsou sice desítky, ale vzhledem k monumentálnímu záběru je to pro tento obor málo. Věřím, že u dalších svazků, věnovaných literatuře nebo divadlu to příliš vadit nebude, ale absence většího počtu ilustrací u oborů, jako je výtvarné umění a architektura, je přeci jen handicapem. Například takový fenomén, jakým byl architektonický kubismus, ilustrují všeho všudy čtyři fotografie, funkcionalismus jich má sice patnáct, ale i to je málo, vezmeme-li v úvahu, že toto období znamenalo jeden z vrcholů evropské moderní architektury. Nemluvě o tom, že podobná práce by měla představit i významné inspirační zdroje ze zahraničí. Zájemcům o obor tedy nezbývá, než hledat v dalších publikacích nebo na internetu.

Druhou knížkou jsou Rozhovory se studenty, které vede známý portugalský architekt Eduardo Souto de Moura (*1952 v Portu). Tento absolvent portské Akademie výtvarných umění byl dlouhá léta asistentem a spolupracovníkem nejvýznamnější osobnosti portugalské architektury a nositele Pritzkerovy ceny Alvara Sizy. Útlá publikace, vydaná nakladatelstvím ARCHA Pavla Jungmanna ve Zlíně ve sličné grafické úpravě Františka Petráka, přináší architektův komentář k několika stavbám a poté jeho odpovědi na otázky z řad studentů. Hodně prostoru je přitom věnováno zdánlivě obyčejným tématům, jako je světlo v architektuře nebo rozmístění oken v de Mourových stavbách. V tomto případě jde však o zásadní témata, o nichž architekt mluví s velkým zaujetím, neboť jsou pro něj alfou a omegou veškeré tvorby. Tu můžeme řadit k asketické linii současné světové architektury – pracuje se s elementárními tvary, s materiály, jako je beton, sklo, dřevo, kámen. Zásadní je ale způsob, jakým autor hledá vztah k dané lokalitě, jak zapojuje své dílo do krajiny, což názorně předvádí třeba u svých nejznámějších staveb - víkendových domků v Ponte de Lima, umístěných na prudkém svahu. Knížku doplňují četné de Mourovy skici, studie i plány – půdorysy a řezy, takže se každá čtenář může rychle zorientovat. Škoda jen, že chybí fotografie dokončených staveb.

Je vždy zajímavé slyšet nebo číst názory významných architektů a přemýšlet o nich. Nedávno jsme měli možnost vidět v Praze osobně Petera Zumthora ze Švýcarska, projektanta, který má mimochodem k de Mourově tvorbě hodně blízko (viz LN 31. 10. 2009). Doufejme, že bude příležitost k setkání i s jeho portugalským kolegou.

Konečně třetí publikací je další brožurka, kterou vlastním nákladem vydal autor – známý český sochař Václav Fiala (*1955 v Klatovech). Jmenuje se Co nám zbořili aneb Od továrny k hypermarketu a je věnována jedinému tématu: zbytečné likvidaci krásné secesní Schifauerovy továrny v Klatovech, za jejíž záchranu vedl výtvarník, ale i další osobnosti nejen kulturní scény, několikaletý marný zápas (viz též LN 9. a 23. 1. 2010). Je to vlastně u nás asi unikátní publikace – kniha věnovaná stavbě, která právě zmizela z povrchu země. Fiala ale svůj názor, že takové stavby bychom měli chránit a hledat pro ně využití, nemohou-li sloužit původnímu účelu, opírá o profesionální materiály. Nechybí kvalitní fotodokumentace, která i laika v oboru snadno přesvědčí o výtvarných hodnotách Schifauerovy továrny na stroje, kotlárny a kotlářství, slévárny kovů a železa (později součást klatovské Škodovky), dále reprodukce původních plánů, popis objektu, vzpomínky pamětníků, včetně potomka majitele. A nechybí ani Fialova korespondence s úřady, památkáři i obyčejnými občany, kteří vyjadřují jeho snaze podporu.

Je to vlastně moc smutné čtení o lidské lhostejnosti, aroganci i hlouposti, neboť každá stavba takových kvalit – lhostejno zda kostel či továrna – časem získává na hodnotě… Je to ale také čtení poučné a varující. A současně cenný dokument něčeho, co už neexistuje, neboť bylo nahrazeno banalitou – nákupním střediskem běžného typu. Jistě, Schifauerova továrna v tom není sama, a tak jednou možná vznikne celá edice zmizelých staveb. Jen v Praze mám hned několik kandidátů: Šlechtova restaurace ve Stromovce, usedlost Cibulka v Košířích, domky Buďánka na Smíchově…

Na doprovodných obrázcích různé industriální ojekty

LN, 30. 1. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998