Do seznamu národních kulturních památek (v památkářském žargonu NKP čili „enkápek“) přibylo několik nových položek. Na jedné straně mě těší, že tentokrát bylo do prestižního seznamu zařazeno dost staveb z období, jemuž se věnuji, tedy 20. století. Reprezentují shodou okolností styly od secese přes modernu, kubismus, art déco a neoklasicismus až po funkcionalismus.

Nominace snad pomůže ve shánění peněz na opravy a přiláká pozornost návštěvníků, mnohdy i mimo hlavní turistická centra. Místní mají důvod být na něco hrdí a je naděje, že si uvědomí, jaký potenciál je často v nenápadných stavbách ukryt, a budou se k nim chovat ohleduplněji.

Na druhé straně vždy jedním dechem upozorňuji, že budování seznamů je vždy subjektivní, tyto kategorie nelze nijak přesně vymezit a tak trochu vedou ke kastování architektury. Někdo z nich může získat pocit, že co na seznamu není, nemá ani žádnou hodnotu... Pojďme se tedy na některé z nových národních památek podívat.

Olomoucká vila rodiny Primavesů v Universitní ulici je skvělou ukázkou vídeňské moderny. Pro stavebníky, kteří patřili mezi významné podnikatele a sběratele umění, ji vystavěli v letech 1905–1906 vídeňští architekti Franz von Krauss a Josef Tölk. Na výzdobě interiérů i zahrady se podílel respektovaný představitel vídeňské secese sochař Anton Hanak.

Primavesiové udržovali kontakty s malířem Gustavem Klimtem, jehož mnohé obrazy vlastnili, a s architektem Josefem Hoffmannem, designérem a zakladatelem slavných uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte, jež ostatně později koupili (krach dílen ve 20. letech nakonec donutil rodinu prodat jak vilu, tak velkou část sbírek). Hoffmann, rodák z Brtnice (Pirnitz) u Jihlavy, navrhl některé interiéry olomoucké vily, vídeňskou rezidenci, totiž vilu Skywa-Primavesi v Hietzingu, a také letní sídlo Primavesiů v Koutech nad Desnou. Olomoucká vila byla později různě přestavována, za totalitní éry v ní bylo lékařské středisko. Nedávno byla opravena.

Další novou památkou se stalo Ekotechnické muzeum v Praze-Bubenči. Malý průmyslový areál při Papírenské ulici byl vybudován na počátku minulého století. Byl součástí kanalizačního systému hlavního města, jejž pomohl zakládat britský inženýr William Heerlein Lindley.

Bývalá čistička odpadních vod obsahuje dodnes funkční vybavení a je dokladem důmyslné řemeslné práce, která má i estetický účin. Dnes je veřejnosti přístupná a občas v jejích podmanivých prostorách lze vidět zajímavou expozici současného umění nebo si tam zajít na koncert. Je to příklad průmyslové stavby, která se dochovala v původním stavu jako muzejní exponát. Nafouklá perníková chaloupka Jednou z nemnoha staveb, které reprezentují nepříliš úspěšný sen projektanta, teoretika a též architekta Pražského hradu (v éře prezidenta Beneše) Pavla Janáka o vytvoření architektonického kubismu, je dům U Černé Matky Boží na Ovocném trhu v centru Prahy. Původně zde navrhl respektovaný architekt Josef Gočár polyfunkční stavbu ve stylu architektonické moderny. Janákova vize se mu však zalíbila, a tak ještě stihl plány z roku 1911 přepracovat a doplnit budovu o řadu kubistických prvků.

Dnes tu můžete navštívit stálou expozici Národní galerie a Uměleckoprůmyslového muzea věnovanou tomuto svéráznému směru a v prvním patře si dát kávu v obnovené kubistické kavárně Grand Café Orient. V přízemí je prodejna s replikami kubistického designu. Celkový dojem kazí jen prodejna sportovních potřeb, která před časem nahradila přece jen stylovější knihkupectví. Kubismus sice Janák s Gočárem neprosadili, postaveno bylo v tomto kuriózním stylu jen pár staveb, ale dnes by je jistě těšilo, že je jednou z hlavních atrakcí Prahy, což je známo – jak se autor těchto řádek přesvědčil – i v dalekém Japonsku.

Tvůrci architektonického kubismu se po vzniku Československé republiky vrhli do dalšího dobrodružství, s nímž tentokrát slavili na domácí scéně velký úspěch, zejména u konzervativnějšího publika. Dekorativní „národní styl“ vycházel z odkazu lidové architektury, a když se přidaly i barvy československé trikolory, byl úspěch zaručen. Gočárova pražská Legiobanka a Janákovo krematorium v Pardubicích se staly ikonami národního dekorativismu. Janákova pardubická stavba, designérsky dotažená do posledního detailu, je onou poněkud nafouklou perníkovou chaloupkou, již asi znáte z Herzovy verze Fuchsova poetického hororu Spalovač mrtvol.

Psát o významu Plečnikova chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně by bylo nošením dříví do lesa. Tak snad se jen zmíním o tom, že definitivní podobu stavby na náměstí Jiřího z Poděbrad na pražských Vinohradech z přelomu 20. a 30. let hledal slovinský architekt dlouho a první – antikizující – verze se té realizované vůbec nepodobala. Status národní kulturní památky je nezbytný pro kandidaturu této stavby do prestižního seznamu UNESCO.

Funkcionalismus reprezentuje útlý hotel Avion v České ulici v centru Brna. Dílo snad nejvýznamnějšího architekta tohoto období u nás Bohuslava Fuchse vzniklo ve druhé polovině 20. let. Za nenápadným průčelím se ukrývá ten zázrak – vskutku mistrovská kompozice prostorů se slavnou kavárnou. Dům byl v minulosti devastován; Evě Jiřičné se doufejme podaří cennou stavbu s citem opravit. A doufám také, že to nebude trvat tak dlouho jako v případě nešťastné vily Tugendhat.

A na závěr reprezentant avantgardní éry: vlak Slovenská strela, jehož „streamline design“ vystřihl Vladimír Grégr. Tento architekt s americkou zkušeností projektoval funkcionalistické vily a romantické haciendy a la Hollywood na pražském Barrandově. Vlak, symbol dynamiky 30. let, slavil velké úspěchy. Autor se z nich netěšil dlouho, za války ho popravili nacisté.

LN, 20. února 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998