Dnes bych se rád věnoval stavbám normalizační éry 1970-1989, jež byly navzdory době přínosem a měly by být chráněny (pokud se tak již nestalo).

K těm patří především oba obchodní domy řetězce Prior, které vznikly v první polovině sedmdesátých let v centru metropole: Kotva i Máj. Pomineme-li fakt, že stojí na místech, kde byly cenné domy, jež jim musely uvolnit místo, jednalo se o stavby, které se zcela vymykaly tehdejší běžné panelové produkci. Navíc je stavěly západní firmy, takže kvalita provedení byla na tehdejší dobu nebývalá.

Autory návrhu o něco málo starší Kotvy na staroměstské straně náměstí Republiky byli manželé Věra a Vladimír Machoninovi, známí také projekty hotelu Thermal v Karlových Varech nebo československé ambasády ve Východním Berlíně. Půdorys domu tvořily šestiúhelníky, což byl princip oblíbený už od šedesátých let a užívaný často třeba japonskými metabolisty. Pro účely obchodního domu to možná bylo trochu nepraktické, ale výhodou byl nevšední prolamovaný vnější tvar budovy, před níž navrhli autoři příjemnou piazettu. Sympatickým detailem byl i barevný kód jednotlivých podlaží. Dnes dům žije jen v parteru, který slouží jako průchod z náměstí Republiky do uliček Starého Města, většinu zákazníků mu přebral protější komplex Palladium.

Kotva

Máj 1

O něco menší obchodní dům Máj na nároží Národní třídy a Spálené ulice na Novém Městě si na nic nehrál: autoři John Eisler, Martin Rajniš a Miroslav Masák z libereckého Hubáčkova atelieru Stavoprojektu prostě navrhli velkou krabici na zboží. Vnější plášť, ozvláštněný původně velkými číslicemi 02 (to vypadalo moc "západně" a tak bylo změněno na ideově vhodnější "Máj"), byl prakticky holý, nečleněný. Okna s pěkným výhledem na Národní třídu byla až v horní restauraci, později ovšem zrušené. S lapidárností dvou uličních průčelí kontrastovala fasáda do náměstí za domem. Ta byla naopak celoskleněná a za ní byly umístěny eskalátory, takže to byl vlastně takový živý proměnlivý obraz. Tento efekt ovšem nyní zmizí – fasádu zakryje budované Copacentrum. Architekti také po vzoru Centre Pompidou v Paříži nechali odkrytou vzduchotechniku v podhledech jednotlivých pater. Po dokončení vzbuzoval dům velké emoce, někdo ho chválil, jiný proklínal za malý respekt k okolní dekorativní zástavbě. Nyní je chráněnou památkou, ale o část svých kladů přišel.

Hlavní nádraží

Palác kultury

Obdobně nejednoznačně byla přijímána i nová odbavovací hala Hlavního nádraží, která vznikla pod severojižní magistrálou a zasáhla výrazně i do Vrchlického sadů v katastru Nového Města (J. Šrámek, A. Šrámková, J. Bočan, J. Rothbauer, J. Danda ad.). Ke kladům patřila skutečnost, že vznikl velký moderní odbavovací prostor, k záporům umrtvení historické Fantovy budovy, která se stala nadbytečnou a rychle pak chátrala, dále zábor části kdysi nejkrásnějšího pražského parku i jakási neosobnost haly (což se však podařilo napravit nedávnou rekonstrukcí):

Prominentními stavbami toho období byly také budovy podniků zahraničního obchodu. Zejména po požáru Veletržního paláce v Holešovicích, kde některé sídlily, se s nimi roztrhl pytel. Za nedoceněný považuji nenápadný dům firmy Omnipol v novoměstské ulici Nekázanka od Zdeňka Kuny se zajímavě členěnou ocelovou fasádou. Stejný autor stál (spolu s Olivierem Honke-Houfkem a Zdeňkem Stupkou) i za projektem se 104 metry kdysi nejvyšší pražské budovy – Motokovu na Pankráci v katastru Krče. Pravda, zdejší věžáky jsou mnoha Pražanům trnem v oku, ale stavba je to architektonicky kvalitní, podobně jako blízký Dům bytové kultury Věry Machoninové s vtipně řešeným interiérem – jde vlastně o dva domy vzájemně posunuté o půl patra s eskalátory ve střední části. Takto řešená stavba je energeticky náročná, nicméně funguje i dnes docela dobře.

Motokov aj., pohled od Stalina

Vážím si i holešovických věží paláce KOVO arch. Zdeňka Edela nebo býv. Koospolu na Evropské třídě v katastru Vokovic (V. Fencl-S. Franc-J. Nováček). Ne všechny kvalitní stavby z pozdní totalitní éry se však zachovaly v dobrém stavu. Měl jsem rád lapidární průčelí Výzkumného ústavu výpočetní techniky architektů J. Krče a J. Záruby na nároží nuselských ulic Na Pankráci a Děkanská vinice, které však bylo necitlivě upraveno a přišlo i o kvalitní reliéfní výzdobu sochaře Šimka.

Někdy příště budeme s mapováním zajímavých staveb normalizační éry opět pokračovat.

Foto & klip Jiří Wagner

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998