V květnu uplyne 160 let od narození architekta Osvalda Polívky, jedné z nejvýraznějších postav éry historismu a secese. Polívka byl autorem řady významných bankovních budov, projektoval také novou pražskou radnici na Mariánském náměstí, ale navrhoval i obchodní domy, průčelí pražských činžáků, dále vily nebo hrobky, ba dokonce i vodojem. Jeho nejznámější stavbou je ale Obecní dům v Praze.

Osvald Polívka

Osvald Polívka se narodil v rakouském Ennsu v roce 1859. Studoval na pražské technice u profesora Josefa Zítka, jemuž poté několik let asistoval. Jeho první stavby z devadesátých let devatenáctého století v Praze jsou samozřejmě ve znamení historismu. Patří k nim dvojice činžovních domů v Jenštejnské ulici, budova České spořitelny v Rytířské ulici, na níž spolupracoval s Antonínem Wiehlem, první palác Zemské banky v ulici Na Příkopě nebo neobarokní Živnostenská banka (později zbořená) ve stejné lokalitě. Bohatě dekorované paláce přinesly Polívkovi renomé, je proto poměrně překvapivé, že na přelomu století jako jeden z prvních českých architektů začal experimentovat se secesí, která u nás zpočátku nebyla přijímána oficiálními kruhy se sympatiemi. Už v letech 1897-1899 si nový styl vyzkoušel v Brně (Karafiátův dům na náměstí Svobody, později přestavěný), Karlových Varech (později zbořená Eskomptní banka) nebo v Praze. Na Výstavě architektury a inženýrství ve Stromovce navrhl dřevěné divadlo Uránie, přesunuté později do Holešovic.

Pojišťovna Praha

U velkých pražských zakázek kombinoval Polívka úspěšně secesní prvky s neobarokními křivkami, jak je to patrné třeba na budově Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí nebo na činžovních domech v Karlově, Vojtěšské a Spálené ulici. Secesní styl pak dominuje na asi nejzdařilejších Polívkových stavbách – dvojici paláců Praha a Topič na Národní třídě, budově pojišťovny ve Spálené ulici nebo obchodním domě U Nováků ve Vodičkově ulici (1902-1905). Tady mohl uplatnit svou fantazii v originální výtvarné výzdobě s řadou motivů ze zvířecí a rostlinné říše, či ve střídání hladkých ploch s partiemi s bohatými štuky, vitrážemi a mozaikami.

V letech 1903-1912 se v sousedství středověké Prašné brány staví Obecní nebo též Representační dům hl. m. Prahy, budova, která přinesla jejím autorům Osvaldu Polívkovi a Antonínu Balšánkovi na jedné straně uznání, ale na druhé i ostrou kritiku zejména ze strany představitelů mladší generace umělců z okruhu Jana Kotěry. Architekti neměli snadný úkol: na stísněném pozemku měla vzniknout polyfunkční stavba s víceúčelovým sálem (dnešní Smetanova síň), reprezentačními salony města, výstavními sály, ale také obchody, restauracemi a kavárnami. Z dnešního pohledu se to podařilo skvěle, o čemž svědčí fakt, že i více než sto let po dokončení stavba slouží svému účelu. Ovšem ukočírovat desítky malířů, sochařů, dekoratérů a současně vyhovět často rozporným představám reprezentantů metropole nebylo vůbec jednoduché. Je také známo, že oba architekti měli napjaté vztahy a komunikovali jednu dobu jen písemnou formou.

Architektonicky je Obecní dům kompromisem – je to opět kombinace historismu a secese. Některé pozdní interiéry, zejména kavárny a francouzské restaurace, jsou již pojednány ve stylu pozdní vídeňské moderny, ovlivněné tvorbou Otta Wagnera. Každopádně takovou koncentraci špičkového řemesla, jakou nabízí Obecní dům, nenajdeme snad nikde na světě. Stavba pak sehrála významnou úlohu v našich novodobých dějinách, jak v roce 1918, tak i během Sametové revoluce v roce 1989. Mezitím ovšem neměla snadnou pozici, neboť se stala pro několik generací historiků umění, architektů a výtvarníků symbolem stylu, který zavrhovali pro svou přezdobenost a údajnou kýčovitost. Secesi zkrátka neměli rádi ani meziváleční avantgardisté, ani pováleční představitelé sorely a modernismu. Na milost byla vzata až v poslední čtvrtině minulého století a můžeme být rádi, že to vše Obecní dům vůbec přežil, třeba na rozdíl od jiné dominanty tohoto stylu Maison du Peuple v Bruselu, zbořené v roce 1965.

Nová radnice

Osvald Polívka ale šel s dobou, jeho pozdně secesní návrhy patří k dodnes sice přehlíženým, ale kvalitním ukázkám stylu, jak je vidět třeba na průčelí Beaufortova domu v Jungmannově ulici. Nejasná je dosud Polívkova role v projektu paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Každopádně jeho spolupráce se stavitelem Vácslavem Havlem je doložena na návrzích několika činžovních domů. Budovy Osvalda Polívky najdeme i v jiných městech a obcích. Projektoval také v Černošicích, Ústí nad Labem, Nymburce, Bratislavě nebo v Terstu. Poslední Polívkou stavbou je druhý palác U Nováků na rohu pražské Vodičkovy ulice a ulice V Jámě z roku 1929. Tato eklektická budova však vychází z autorovy modernistické studie z roku 1913.

Zajímavým tématem je i jeho spolupráce s mnoha předními výtvarníky, jako byli Bohuslav Schnirch, Ladislav Šaloun, Alfons Mucha, Karel Špillar, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Jan Preisler a mnozí další. K jeho drobným, ale mistrovským dílům patří i náhrobek rodiny Novákovy na Olšanských hřbitovech. Tam najdeme i hrob Osvalda Polívky. Zemřel víceméně zapomenut v roce 1931.

LN, 16. 3. 2019

Foto autor, AA NTM a Pavel Hroch

Poznámky: Dnes představím od 18:30 v břevnovském Kaštanu dílo bratří Kohnů. Otto Kohn byl mimo jiné otcem Miloše Formana.

V sobotu 6. dubna se bude od 10 hodin konat první jarní Psí vycházka. Povede Dejvicemi a Bubenčem od Hradčanské na Vítězné náměstí. Sraz u skleněných tubusů na Hradčanské (poblíž železničních závor).