Architekt a výtvarník Josef Havlíček (1899-1961) patřil k zakladatelům spolku Devětsil. Je všeobecně respektovanou osobností období meziválečné avantgardy a čelným představitelem funkcionalismu. Studoval na pražské technice a pak ještě na Akademii výtvarných umění u Josefa Gočára. Poté postavil puristické domy v Kafkově ulici, činžák na Puškinově náměstí a přestavěl dům v ulici Čechově (vše Praha). Následovala tříletá spolupráce s konstruktérem Jaroslavem Polívkou na stavbách pražských raně konstruktivistických paláců Habich ve Štěpánské ulici (nedávno brutálně přestavěném) a Chicago na Národní třídě a experimentálním domě Svazu čs. díla na brněnském výstavišti. Trochu výstřední byl projekt na přemostění Nuselského údolí, kde mostovku podpírají mrakodrapy. Na konci 20. let si Havlíček založil vlastní atelier s mladším kolegou Karlem Honzíkem. Navrhli vilu Karla Jíši na pražském Smíchově, zúčastnili se soutěže na kolektivní dům. Hned jejich první velká realizace – palác Všeobecného penzijního ústavu (VPÚ) na Žižkově jim získala respekt, ale také hodně nepřátel.

Šlo o tehdy nejvyšší budovu v Praze, postavenou dle Le Corbusierových zásad na křížovém půdorysu, aby byly všechny prostory dobře prosvětleny. Desetipatrová stavba, označovaná tehdy poněkud nadneseně za první mrakodrap (možná proto, že se její silueta výrazně prosadila v panoramatu metropole), má světlý keramický plášť, střešní sluneční terasy a byla vybavena americkou klimatizací. Součástí komplexu byly i společenské prostory, restaurace, kavárny, obchody a byty. Místo nebylo vybráno náhodou – rázovitý Žižkov byl pro avantgardisty nehygienickou periférií a počítali s jeho postupnou asanací; budoucnost viděli z dnešního pohledu poněkud naivně v „zářících městech“ s velkorysou architekturou, obklopenou zelení.

Dvojice mladých projektantů se však brzy rozešla. Další zakázky – kromě tří domů pro zaměstnance VPÚ na Pankráci - nepřicházely a oba architekti se začali přít, kdo za to může. Honzík se pak věnoval hlavně teorii architektury a návrhům víkendových domků, Havlíček projektoval sanatorium v Poděbradech, blok činžovních domů naproti Letenské pláni v Praze-Bubenči, zvaný Molochov nebo luxusní činžák v nedaleké Letohradské ulici.

Po válce pak krátce pracoval v Hradci Králové, kde se spolužákem z AVU Františkem Bartošem navrhl administrativní budovu naproti nádraží a především sídliště Labská kotlina – asi nejkvalitnější poválečný soubor obytných staveb v zeleni, jaký u nás vznikl. Krátce dokonce působil jako ředitel královéhradeckého Stavoprojektu, ale po komunistickém puči v únoru 1948 se rychle dostal do potíží. Patřil sice k levicové avantgardě, ale jediný povolený styl tzv. Stalinova baroka, tedy socialistického realismu (pro nějž vymyslel název „sorela“) upřímně nesnášel a – na rozdíl od většiny ostatních kolegů – se tím nijak netajil. V 50. letech ještě s kolegy Františkem Kerhartem a Josefem Hrubým postavil v tehdy již zatracovaném funkcionalistickém stylu elegantní mlékárny ve Strakonicích a Zábřehu, ale to bylo vše. Měl se stát profesorem na pražské technice, ale na poslední chvíli mu byl tento post odepřen (na rozdíl od konformnějšího Honzíka, který tam pak léta přednášel dějiny architektury). Je to velká škoda, protože nadaný projektant by studenty zaujal svými nadčasovými vizemi a ocenili by jistě i jeho smysl pro suchý anglický humor.

Je zjevné, že místo studia sovětských vzorů, jak se tehdy požadovalo (vycházel tu dokonce časopis Sovětská architektura) se raději věnoval sledování vývoje architektury na západ od našich hranic. Vznikla tak celá série nesmírně zajímavých skic a projektů, která ale neměla naději na realizaci. Patří k nim návrhy krematorií ve stylu organické architektury (některé předběhly dobu o desítky let – Havlíček byl takovým Kaplickým své doby). Úžasný byl dle mého názoru projekt nového průčelí pražského obchodního domu Darex (s J. Černohorským a Z. Vávrou, 1954), jehož fasádu tvoří barevné obrazce, připomínající abstraktní malbu. Tady jakoby předznamenal tz. Bruselský styl. Havlíček byl také posedlý výškovými budovami. Jeho četné studie mrakodrapů však v ničem nepřipomínají dekorativní stupňovité stavby a la hotel International v Podbabě nebo Pragerův a Kadeřábkův již zapomenutý vítězný soutěžní návrh na vojenský hotel na Vítězném náměstí (tehdy ovšem náměstí VŘSR) ve stylu moskevské Lomonosovovy univerzity. Fascinovala ho totiž indiánská týpí a tak vznikaly jakési obří jehlanovité nebo kuželovité či válcovité věže. S jedním takovým projektem se dokonce načerno zúčastnil i mezinárodních soutěží na palác United Nations v New Yorku nebo na radnici v Torontu. K dalším patřil projekt Ústřední technické knihovny, horského hotelu do Tater nebo Parkhotelu pro pražské Holešovice. Nakonec se podařilo prosadit alespoň stavbu několika věžových obytných domů v Kladně-Rozdělově (s Karlem Filsakem a Karlem Bubeníčkem), na němž se ovšem musel objevit decentní sorelácký detail.

S postupným uvolňováním kulturní scény, rychlým odchodem stalinské sorely a pobruselským vývojem mohl na prahu šedesátých let Josef Havlíček konečně se svými vizemi prorazit. Bohužel však na počátku této nadějné éry – právě před padesáti lety - předčasně umírá. Jeho studie ze 40. a 50. let jsou nicméně stále aktuální, jak ukazuje současný vývoj světové architektury.

LN, 12. 2. 2011

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998