V Praze je několik nádherných moderních sakrálních staveb. Nejznámější je Plečnikův chrám Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, ale mistrovským dílem je i Gočárův a Wachsmanův kostel sv. Václava ve Vršovicích, Čermákův kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích a vinohradský Husův sbor, patřící Náboženské obci Československé církve husitské. Tato funkcionalistická stavba je dílem další osobnosti evropského formátu, architekta Pavla Janáka (1882-1956). Ten má mimochodem hodně společného s Gočárem i Plečnikem. S prvním z nich kdysi pracoval v atelieru zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry, nástupcem toho druhého se pak stal na postu architekta Pražského hradu a také po něm převzal atelier na Uměleckoprůmyslové škole.

Vinohradský sbor se pak stal jedním z Janákových klíčových děl, cesta k němu byla ale dlouhá. Poté, co opustil svůj vskutku originální, ale ve výsledku nakonec neúspěšný kubismus (Fárův dům v Pelhřimově) a pak naopak velmi populární národní dekorativismus (krematorium v Pardubicích), zjistil, že mu mezitím trochu ujel vlak a pokusil se hledat cestu k avantgardní architektuře. Tu propagovala mladší generace včetně Janákových žáků z Umprum. Dospěl k ní pak po své „holandské“ epizodě (cihlové vily přátel umělců na Ořechovce) ve druhé polovině dvacátých let. Mistrovskými díly meziválečného funkcionalismu jsou zejména Janákův hotel Juliš na Václavském náměstí a kolonie rodinných domů Svazu československého Díla na Babě, pro niž navrhl urbanismus i vlastní vilku.

Na sklonku 20. let vzniká také první studie Husova sboru. Ta působí ještě poněkud těžkopádně, tvoří ji mohutný kubus s nezvykle řešenou, v půdoryse kruhovou modlitebnou a vysokou věží vetknutou do nároží. Další varianta již objekt dělí do tří hmot, ale teprve ta třetí z roku 1931 přináší definitivní řešení. Kompozici tvoří dva nestejně vysoké hranoly. V nižším je v patře modlitebna, ve sníženém přízemí pak divadelní sál. Vyšší pětipatrový kubus obsahuje kanceláře a byty. Štíhlá třicet metrů vysoká kampanila zakončená bronzovým čtyřmetrovým kalichem stojí osamoceně. Hlavní sál je přístupný z rampy, na níž se návštěvník dostane monumentálním schodištěm. Prostor sálu je přisvětlován střešními okny.

V roce 1933 je stavba u dnešních Bezručových sadů a Dykovy ulice dokončena. Budova je střízlivá, v intencích sborů husitské církve, které mají být neokázalé a moderní, má tedy skeletovou konstrukci a ploché střechy, průčelí je bílé. Díky dokonalým proporcím však působí vznešeně a nenechá nikoho na pochybách, k jakému účelu slouží. Prostý je i interiér s šedomodrou oltářní stěnou a vínovým kobercem. Postupně byl pak doplněn o výtvarná díla, zejména reliéfy sochaře Jana Znoje a sochy Františka Bílka. Vedení sboru posléze trvá na zrušení divadelního sálu a jeho nahrazení kolumbáriem. K tomu dochází na sklonku 30. let navzdory nesouhlasu Pavla Janáka. Úkol je proto svěřen architektu Jiřímu Jakubovi, jehož bratr František pak vytváří na stěně monumentální fresku.

Za dnů květnového povstání 1945 byla ve sboru umístěna ilegální vysílačka Československého rozhlasu, jak připomíná pamětní deska. V komunistické éře objekt chátral a byl nešetrně a dost nahodile adaptován. V průběhu minulých deseti let se pak dočkal citlivé opravy, která probíhala po etapách za finančního přispění církve, ministerstva kultury, hlavního města i městské části Praha 10. Autory rekonstrukce byli architekti Pavla Melková a Miroslav Cikán (MCA atelier), renomovaní projektanti, jejichž mistrovským dílem – bohužel dosud nerealizovaným – je rehabilitace parku na náměstí Jiřího z Poděbrad u Plečnikova kostela. Začalo se opravami zatékajících střech. Dle původní dokumentace byly repasovány interiérové prvky, obnoveno přirozené osvětlení střešními okny, na základě analýz rekonstruována původní barevnost, dále restaurována umělecká díla a znovu zprovozněna kašna v kolumbáriu. Velkou pozornost věnovali architekti umělému osvětlení, které působí přirozeně a akcentuje interiérové prvky. Opraven byl i obytný dům.

Nakonec došlo i na štíhlou zvonici, která je rovněž výraznou dominantou pražského panoramatu. Před nedávnem se na původní místo vrátil restaurovaný kalich. Zbývá poslední úkol: doplnit do tří nik kampanily trojici zvonů. S těmi Janák od začátku počítal, ale z finančních důvodů nebyly nikdy vyrobeny a provizorně je nahradila elektrická zvonkohra firmy Rudolf Perner. Jak zdůrazňují autoři rekonstrukce: „Sbor je nejen liturgickým prostorem, ale také místem společenského, veřejného a kulturního života, místem setkávání. A kostelní zvony byly vždy upomínkou tohoto společenství a symbolem řádu, jejich zvuk připomíná lidský hlas, rytmus života narození a smrti“. Snad se tedy na věži vinohradského sboru objeví. Můžete k tomu přispět i vy, zúčastníte-li se veřejné sbírky (účet číslo 2125054319/0800 u České spořitelny).

LN, 24. 10. 2009

Foto Miroslav Cikán

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998