V sobotu 10. července jsme vyjeli na druhou Psí vyjížďku (ta první z loňského října viz zde). Sešlo se nás – pokud jsem dobře počítal – 15 cyklistů + jeden odvážlivec na skládací koloběžce (ten cestu bez problémů zvládl, až na jedno rozbité koleno). Pes se nezúčastnil žádný, ale alespoň jsme si prohlédli dva urostlé boxery na portálu jednoho domu na Rašínově nábřeží, v sousedství Kotěrova a Zascheho paláce VPÚ (1913-14).

Vyrazili jsme tedy z Masarykova nábřeží v katastru Nového Města po pravém břehu Vltavy od budovy Mánesa (Otakar Novotný, 1929-31) po náplavce, podjeli mosty Jiráskův (Vlastislav Hofman, 1931) a Palackého (Bedřich Münzberger, 1875), minuli pověstnou dřevěnou rybí restauraci, kterou jsem kdysi na náplavce pomáhal zachraňovat (dostala pak čp. a hlavně památkovou ochranu – přiznávám, že by se to asi nepodařilo, kdyby do ní kdysi nechodil Václav Havel:-). Na náplavce se teď pořádávají trhy, byla tam taky výstava soch žáků Kurta Gebauera (na vodě plavala třeba labuťoovce). Taky tu kotví divadelní loď bratří Formanů.

Před Železničním mostem (1905), stále víc rezavým (to je takový problém konstrukci očistit a natřít??), jsme vyjeli z náplavky nahoru a prohlédli si starou celnici – poslední pozůstatek Podskalí – a pak už za mostem v katastru Vyšehradu trojici vil z let 1912-13 od Emila Králíčka (klasicizující secese a kubistický interiér schodiště), Otakara Novotného (kotěrovská cihlová moderna) a mezi nimi Josefa Chochola (radikální kubismus). Chochol byl též autorem kubistického trojdomu kus dál k vyšehradské skále z téže doby. Pak jsme projeli poněkud utajenou uličku Na Libušince a zamířili k Vyšehradskému tunelu. Tunel sám, dokončený v roce 1906, navrhl přednosta městského stavebního úřadu František Velich v historizujících formách, včetně domku hlídače a budky po vybírání mýtného.

Po průjezdu tunelem jsme už byli v Podolí. Tady je porodnice v barokizujících formách z let před 1. světovou válkou od Rudolfa Kříženeckého. Naproti na ostrově dřevěná budova Pražského yacht klubu, která kdysi popuzovala ochránce staré Prahy (nikdy mi nebylo jasné, čím). O kus dál na nábřeží dům s pavlačemi z 20. let Karla Caivase a Vladimíra Weisse (též autorů žižkovského Nákladového nádraží) a pak už velký areál vodárny od Antonína Engela, stavěný v neoklasicistním stylu kuriózně ve dvacátých a pak až v padesátých letech. Konečně je tu podolské koupaliště z první poloviny let 60. od Richarda Ferdinanda Podzemného a Gustava Kuchaře, zasazené do krásné přírodní scenérie.

Konečně jsme dojeli do Braníka. Tam je dřevěný evangelický kostelík z roku 1947 od Pavla Bareše. Podjeli jsme Barrandovský most Karla Filsaka ze 70. let, podívali se na chátrající barrandovskou restauraci na protějším kopci a kolem krásných ledáren, pro něž se bohužel stále nenašlo využití, ač stojí v tak atraktivní lokalitě (Josef Kovařovič, 1909-10) jsme dorazili k cíli naší cesty. Pod invalidním Mostem inteligence (arch. Krušina a Valoušek, 1954) se nachází kouzelná skupinka domků z režného zdiva (a glazovaných cihel) Jana Kotěry z let 1906-7, což je součást Vršovické vodárny, jejíž modernistickou věž v Michli projektoval rovněž Kotěra. Domky se právě opravují.

Celá cesta šla po hezké cyklostezce (mapka), v Braníku jsou i další kvalitní trasy na ježdění a pěkné louky na slunění u řeky. Příště si vyzkoušíme novou cyklostezku přes Žižkov, mohlo by to být snad někdy na podzim. Mezitím ovšem budou zase nějaké Psí vycházky.

Obrázky jsou dílem mým, Jiřího Wagnera a Jiřího Rovenského, klipy jsou od Jiřího Wagnera.

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998