Díky právě probíhající výstavě Expo 2010 v Šanghaji se mluví i o naší účasti. Už tradičně se připomínají úspěšné československé pavilony na světových výstavách v Bruselu 1958, Montrealu 1967 a Ósace 1970. Ty měly bezesporu velký význam pro propagaci naší země v zahraničí a zároveň byly - alespoň ty první dvě - povzbuzením pro domácí kulturní scénu: Brusel znamenal definitivní konec neblahé epochy tzv. socialistického realismu a Montreal předznamenal pražské jaro 1968. Ósaka pak naopak byla jedním z posledních záchvěvů svobody po ruské okupaci. A tak těmto akcím odpustíme jejich často propagandistický charakter i fakt, že drtivá většina prezentovaných výrobků u nás nebyla k mání.

Málo se však ví, že tyto akce měly velmi úspěšné předchůdce již ze staršího období. Někdejší tvůrci pro ně navrhovali stavby, které měly zpravidla jepičí život, ale reprezentovaly tehdejší trendy, a v některých případech dokonce předznamenaly další vývoj světové architektury.

V éře Rakouska-Uherska vystavovaly české země v rámci pavilonu monarchie. Úspěšné byly například expozice architektů Josefa Fanty a Jana Kouly na světové výstavě v Paříži v roce 1900. Nebo o čtyři roky poté prezentace v St. Louis v americkém státě Missouri, již připravil zakladatel moderní české architektury Jan Kotěra.

Samostatné pavilony se začaly budovat až po vzniku Československé republiky. Už v roce 1920 vznikl malý dřevěný stánek ve stylu tehdy módního národního dekorativismu na mezinárodním veletrhu ve francouzském Lyonu. Jeho projektantem byl autor obdobně řešené pražské Legiobanky a Kotěrův žák Josef Gočár (Orientace 2. ledna 2010), který průčelí stavby pokryl terči v barvě trikolory.

O dva roky později projektoval další významný český architekt té doby Pavel Janák obdobně řešený pavilon na světové výstavě v brazilském Riu de Janeiro. Na perspektivní skice se před objektem, připomínajícím naše venkovská lidová stavení, procházejí mladí Brazilci v sombrerech, což je docela roztomilé.

Kolem roku 1923 vzniká i pavilon na Výstavě dekorativního umění v italské Monze, jehož autorem byl další z někdejších představitelů kubismu a ředitel designérského družstva Artěl architekt Rudolf Stockar. Jak tento stánek vypadal, bohužel nevím.

V roce 1925 vznikají hned dvě významné stavby, které nás reprezentovaly jednak na uměleckém bienále v Benátkách, jednak na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži. Benátský pavilon projektoval Kotěrův žák Otakar Novotný (Orientace 16. ledna 2010) ve stylu moderního klasicismu. Střídmá a noblesní stavba stojí ve výstavním areálu dodnes a pravidelně se v ní střídají české a slovenské prezentace na proslulém bienále.

Pařížský pavilon navrhl zkušený Gočár. Připomíná moderní holandskou architekturu a na výstavě vzbudil zaslouženou pozornost, konečně autor za něj získal Řád čestné legie. Bývá řazen k nejkvalitnějším, i když nebyl tak avantgardní jako dva největší taháky výstavy - dřevěný konstruktivistický stánek SSSR architekta Konstantina Melnikova a Le Corbusierův nadčasový pavilon L’Esprit Nouveau. Na výzdobě Gočárovy budovy se podíleli také Pavel Janák, malíř František Kysela, sochař Jan Štursa, který ho ozdobil sochou Vítězství (její odlitky se pak objevily před Rašínovým gymnáziem v Hradci Králové a u letohrádku královny Anny v areálu Pražského hradu) a další sochař (a pozdější tvůrce Stalinova pomníku) Otakar Švec, který tam umístil známou plastiku motocyklisty.

Autorem hned několika velmi zdařilých pavilonů byl architekt Kamil Roškot (o jeho domě na pražské Letné jsem tu nedávno psal). Projektoval stavby na veletrhu v Miláně v roce 1927, na světové výstavě Století pokroku v Chicagu 1933 a nakonec ještě na EXPO v New Yorku o šest let později. Ten byl demonstrativně dokončen až po německé okupaci našimi americkými krajany. Roškotovy stavby mají velkorysé měřítko, oblíbené motivy půlválcové „apsidy“ a širokých nástupních ramp se schodišti. Záře proti ztemnělému nebi V roce 1929 se konala světová výstava v konzervativní Barceloně. Češi mohli navrhnout jen interiérovou expozici v rámci většího pavilonu, pojednaného v historizujících formách. Avantgardisté o takovou zakázku neměli zájem, a tak se jí ujal jejich starší kolega, poněkud výstřední profesor s půvabným jménem: Richard Klenka rytíř z Vlastimilu. Tento architekt a propagátor dálkové cyklistiky pak mimochodem jezdil až do kmetských let každý rok do Katalánska na kole.

Ve znamení funkcionalismu byly všechny československé pavilony z 30. let. Kotěrův a Gočárův žák Adolf Benš projektoval stánek na mezinárodním strojírenském veletrhu v belgickém Lutychu v roce 1930, další avantgardista Antonín Heythum postavil obdobný prosklený objekt na bruselském EXPO 1935. O dva roky mladší veletržní budova Ferdinanda Fencla dokonce stojí na záhřebském výstavišti dodnes (i když v dosti devastovaném stavu).

Tou největší hvězdou se však stal pavilon na světové výstavě v Paříži v roce 1937. Na břehu Seiny vyrostla unikátní ocelová konstrukce se zaoblenou skleněnou stěnou - skvělá reklama dvou špičkových odvětví našeho průmyslu. Stavba měla široké ochozy s vyhlídkou na město a její dominantou se stal štíhlý příhradový vlajkový stožár. Nádherné dílo Kotěrova žáka Jaromíra Krejcara a jeho kolegů Bohuslava Soumara, Zdeňka Kejře a designéra Ladislava Sutnara je dnes všeobecné považováno za předchůdce stylu high-tech. Ostatně už podmanivé Krejcarovy perspektivy zářícího pavilonu proti ztemnělému nebi hovoří za vše.

Architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný - sami rovněž představitelé meziválečné avantgardy - měli tedy v Bruselu v roce 1958 na co navázat.

LN, 15.5.2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998