Nedávno jsem byl pár dní v izraelském Tel Avivu, kde jsme instalovali výstavu Splátka dluhu o tvorbě pražských židovských architektů z období 1900-1938. Spolu s Českými centry, Galerií Jaroslava Fragnera a Goetheho institutem akci zaštítilo Bauhaus Centrum Tel Aviv, které sídlí na bulváru Dizengoff v jednom z mnoha konstruktivistických domů. Styl, který má kořeny v Německu, ale také Holandsku, Francii a sovětském Rusku a který se výrazně prosadil i v naší meziválečné architektuře, totiž překvapivě zakotvil i ve vzdáleném Tel Avivu. Přivezli ho sem někteří absolventi či obdivovatelé slavné německé školy Bauhaus v době, kdy nacisté bezprostředně po nástupu k moci toto učiliště v Dessau a posléze i Berlíně násilně uzavřeli.

V Tel Avivu pak bylo od poloviny 30. let postaveno na čtyři tisícovky (!) objektů – vil, činžáků, družstevních domů i škol a úředních budov v konstruktivistickém stylu. Stavělo se ze železobetonu a cihel, domy měly skeletovou konstrukci, ploché střechy, pásová okna a řadu „nautických“ prvků – trubková zábradlí, aerodynamicky tvarované balkony a lodžie, kruhová okénka, rampová schodiště… A samozřejmě bílá průčelí, takže se této části začalo logicky říkat Bílé město. Beton je v tamějších klimatických podmínkách docela příjemný materiál, ploché střechy rovněž nejsou problémem (naposledy prý v Tel Avivu sněžilo v roce 1960). A vlastně i původní architektura téhle oblasti se od té konstruktivistické tolik neliší, i když se stavělo z hlíny – stačí se jen podívat na panorama starého Jeruzaléma. Nové, velkoryse řešené čtvrti v zeleni kontrastovaly se starší koloniální zástavbou a historickými památkami v přilehlém přístavu Yaffa. A dnes také kontrastují se současnou architekturou, většinou v postmoderním stylu, nechybějí ani výškové stavby a díla světových architektů Maria Botty nebo Richarda Meiera. Na odkaz konstruktivismu navazuje zřejmě jen sochař Dani Karavan svými bílými geometrickými skulpturami.

Z města bílého se ale časem stalo spíše město opršelé. Když jsem Tel Aviv navštívil před deseti lety, byly konstruktivistické stavby velmi omšelé – s opadanou omítkou, rozdroleným betonem, rezavými kovovými prvky a všudypřítomnými skříněmi vzduchotechniky, namontovanými na průčelích. To se teď ovšem rychle mění: Bílé město získalo statut památky UNESCO, a tak se domy postupně opravují. Nejvíce jich najdeme v okolí bulvárů Dizengoff, Rothschild a Ben Gurion nebo v oblasti kolem ulice Frishman. Architekty byli Richard Kauffmann, Lucian Korngold, Shlomo Liasskovski, Yaacov Orstein, Dov Karmi, Simon Levy, Ze´ev Rechter a další. Většina z nich přišla ze středoevropského regionu nebo Sovětského svazu.

Snad nejzajímavější je kruhové náměstí, pojmenované po manželce někdejšího starosty Zině Dizengoffové. Jak je patrné na staré fotografii, byl to takový malý „kulaťák“, jak ho známe z pražských Dejvic. Uprostřed byla kašna a kolem dokola domy s prohnutými fasádami a horizontálními pásy lodžií (arch. Yehuda Megidowitz, 1939). Prostě dynamická architektura ve stylu prací významného německého projektanta Ericha Mendelsohna, který v Tel Avivu v polovině 30. let také krátce působil. Tak už dnes bohužel náměstí nevypadá. V sedmdesátých letech tam byl vybudován automobilový průtah a nad ním vyvýšená část s kašnou známého izraelského sochaře Yaacova Agama. Celý prostor tak ztratil měřítko – asi podobně, jako nešťastné předpolí Hlávkova mostu v Praze-Holešovicích před budovou Elektrických podniků (viz Orientace 16. 10. 2010). Naštěstí se zdá, že brzy dojde k nápravě a niveleta náměstí Ziny Dizengoffové se vrátí na původní úroveň.

Zajímavé je i srovnání české a izraelské konstruktivistické (či funkcionalistické) architektury. Ta naše působí trochu křehčeji, zejména ve vrcholných dílech architektů Ladislava Žáka, Jana Gillara, Bohuslava Fuchse nebo Ernsta Mühlsteina. Stavby v Tel Avivu jsou robustnější. Památková péče je tam také velkorysejší než u nás a připouští i různé novodobé úpravy – zejména nástavby. Bez příslušné dokumentace jste tak často v rozpacích, co je původní a co bylo dodatečně přidáno. Bílé město je dnes významnou atrakcí – zmínku najdete ve všech průvodcích, v Bauhaus Centru pak získáte další informace, pořádají se tam přednášky i vycházky po nejzajímavějších lokalitách. Mimochodem, něco podobného by mohlo fungovat třeba v Brně, kde snad má vzniknout infocentrum ve Stiassného vile, nebo v Dejvicích, kde je asi největší koncentrace pražské avantgardní architektury (ale zatím se nic neděje – nějak zapadly nápady zřídit dokumentační středisko ve Skleněném paláci nebo v areálu vilové kolonie na Babě).

Řadu konstruktivistických staveb (ale také živou atmosféru expandujícího města) zachytil ve 30. letech na svých snímcích renomovaný fotograf, jihlavský rodák Rudi Weissenstein (1910-1992; jeho studio Prior najdete dodnes na ulici Allenby). Ten má shodou okolností právě v Praze v Galerii AMU na Malostranském náměstí 12 výstavu v rámci expozice tří izraelských fotografů českého původu. Ta potrvá do 21. ledna příštího roku.

LN, 23. 12. 2010

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998