Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
Děkuji vám všem za přečtení i zajímavé příběhy a milá slova v komentářích.
Objímání, ale i správné výbuchy se stále ještě učíme, asi to práce na celý život.
Tak mě napadlo, jestli jste někdo zažili, když opravdu bouchnou saze?
Osobně ne, ale v rodině se tradovalo, že kdysi, ještě když v koupelně starého bytu byla taková ta válcová věc, v které se dole topilo, aby byla teplá voda, tohle zařízení bouchlo.
Prý se znova malovalo .
Taky jsme měli doma v koupelně "tu věc" a jednou nám tam do komína vletěl nebo spadnul vrabčák. Jak se mu to povedlo nevím, nad námi bylo ještě jedno patro. Já byla zrovna v koupelně a slyšela jsem jak něco haraší, šíleně jsem se vyděsila - bylo mi asi 10 let a vylítla řvoucí ven. Pak nastoupil taťka a po delší době vyšel celej černej . Koupelna se taky malovala.
Znám příhodu o kachlácích, ve kterých tamější přednosta přitápěl nějakými pohonnými hmotami. Mezi škodami byly i spečené silonky přímo na nositelce.
Ach, to jsi mi připomněla moc hezkou příhodu, kterou jsem fakt zažila. Není to o kamnech, ale oheň tam je .
Naši měli chatu. Vedle nás měla chatu rodina pana řídícího z nedalekého městečka. Byl to absolutně nepraktický člověk. Měli kluka, který věkově vycházel mezi mne a mého bráchu, takže jsme se kamarádili.
No a takhle jednou se obě rodiny dohodly, že se udělá táborák. Dřevo nachystáno, můj tatínek se jal zapalovat, ale nechytalo to. V tu chvíli se pan řídící vzdálil a za moment byl zpátky s kanystrem. Tatínek sotva stačil uhnout, když do toho ten benzín chrstnul.
V ohništi už nějaký žhavý uhlík byl, takže benzin v tu ránu chytnul, plamen vletěl zpátky a tomu nešťastníkovi zapálil bundu. Před našima vyvalenýma očima následovala humorná scénka, kdy ho tatínek povalil a jal se uplácávat svojí bundou.
No... nakonec se vlastně nikomu nic nestalo, ale pamatuju si to dost barvitě dodnes.
Pan řídící se měl držet své funkce - řídit zpovzdálí. Jinak tedy - panebože!!
Připomnělo mi to dobu, kdy se můj muž s kamarády učili kaskadérské výkony včetně "hořícího muže". Jenže ten vaťák jednou nějak víc polili a ten kamarád nešel uhasit. Obvykle to natáčeli na kameru, cokoli takhle zkoušeli, ovšem v tomto případě pak kameraman škrábnul s kamerou a byly slyšet jen zvuky, jak se přidal k hašení... no, kamarád byl popálenej v podstatě decentně, na to, jaký plameny na sobě měl
Tyhle legrace jsou o hubu. Mél kliku. Popáleniny nemám ráda, stážovali jsme na popáleninovém oddělení. Je to už hodně let, ale pamatuju si to dodnes.
Jinak MLP má historku z vojny, kterak chtěl zdravoťák zlikvidovat éter. Hodil ho do kotle. Naštěstí to byla méně než půllitrovka, takže to nebouchlo, ale plameny snad šlehaly i z komína.
Vave, výbuch emocí, který mě postihl ve Skocích jsem vstřebávala asi rok. Postupoval od bezmocného vzteku přes velkou lítost a zmírnil se až jakousi těžko popsatelnou nadějí. Jsem ráda, žes tam taky byla.
Mám to podobně, Abytko. Přes všechnu tu hrůzu a lítost se mi zdá to místo nadějeplné, snad díky těm lidem, kteří se o něj starají. Snad díky malé kapličce, postavené z trosek zřícené věže. Snad kvůli krásnému dni v krásné krajině.
Jo, občas ve mně bouchnou saze. Doma ani ne, protože MLP je naprostý kliďas a většinou to končí smíchem, protože jde obvykle o blbost, ale sem tam...., konec konců kdo by se za 47 let nepohádal?
Když jsem ještě chodila do práce, na své podřízené jsem nikdy ani nezvýšila hlas, stačil pohled. Ale pamatuju si a ještě dneska si to účastníci události pamatují, že jsem se jednou neovládla a doslova jsem řvala na svoji šéfovou na chodbě a bylo mi v té chvíli jedno kolik tam je lidí, chtěla jsem onen pokyn písemně a mimo jiné jsem jí vyhrožovala Černými ovcemi pokud mi ho opravdu napíše. No nenapsala a dost dlouho kolem mne chodila zlehka našlapujíc
Hmmm, mám (dost nešťastnou) tendenci mlčet a stáhnout se, když jsem naštvaná. Občas závidím těm, kdo umí udělat nějakou pěknou scénu, ale nejde mi to .
Vave, až příště pojedeš tímhle směrem, zastav se taky v Lukové (návštěvu kostela je lépe domluvit předem).
No, ono jednou vypuštěné slovo už nevezmeš zpátky ani párem volů. Tož tak.
Zano, jsem na tom stejně. Nevybuchuji, jaksi to neumím - ani v manželství, ani dříve před ním, tedy nepamatuji se, že by bych kdy "vypěnila". Když se naštvu, spolknu to, mlčím a myslím si své (má té nakonec větší odezvu, než kdybych se ozvala). Když se cítím ublížená, brečím. V obou případech je paku nás krátce tichá domácnost, ale i tehdy max. den. Nesnáším neshody, takže, na tu poslední se už vůbec nepamatuje, jsou to roky. Jak je občas vidět ve filmu, že se někdo (on či ona) naštve tak, že vztekle smahem smete vše ze stolu (často rozbitné věci) - to si fakt nedovedu představit, že bych dokázala. Ovšem na to jaká jsem "emotivní plačka" mám na sebe často zlost. Asi jako ty si také říkám, že kdybych si uměla ulevit křikem bylo by to možná lepší, protože to emotivní zranění (od kohokoliv) se mě drží déle. No co nadělám.
Nezažila jsem bouchutí skutečných sazí, zažila jsem (několikrát) bouchnutí pečené brambory v troubě a to také stojí za to. Čím větší brambory, tím větší binec. A když se to neřeší hned, tak silně připečené kousky roztrhané brambory po celém vnitřku trouby - no radost dobře na půl hodiny čištění.
Je-li žena naštvaná, obejměte ji a řekněte jí, jak je krásná.
Vrčí-li dál, ustupte do bezpečné vzdálenosti a hoďte jí čokoládu.
Bezva nápad. Jen ho zkus nějak prezentovat chlapům. Nepamatuji, že by mi někdo řekl, že jsem krásná (no asi nejsem, no, to beru), ale bez toho se obejdu. Objetí bych brala. MLP si odejde do "herny" a čokoládu si vezme sám
Tuhle hlášku před lety někde vylovil můj muž a když hrozí pokousání, zahlásí, že jde do bezpečné vzdálenosti pro čokoládu, načež oba padneme smíchy a je vyřešeno. Objetí aplikuje často a rád, jen z toho občas vyjde trojka, protože Vašek (né ten od Vave, náš chlupatej!) žárlí a chce taky, takže skončí v náručí uprostřed .
Ad Skoky: připomenu články od Abyt, která tam byla:
https://tinyurl.com/4e2mvhxh
Á, hned sem přidám odkaz:
https://tinyurl.com/xubxkwjb
Je to silné místo.
Ano, jak Vave zmínila Skoky, hned jsem si vzpomněla, že tam už Abyt a Zana byly. Do té doby jsem o Skokách vůbec nevěděla. A samozřejmě jsem si vybavila i ty "duchy" v Lukově, o nich jsem si tenkrát četla i víc ne netu. Takže znovu díky za tyhle a podobné Rozcestníky, co zde Zvířetníci(ce) poskytují
Byla doba,kdy moji mladí žili v bytě s mou matičkou rodnou. Když mi snacha položila otázku" Jani,jak si to mohla vydržet?" rozplakala jsem se,fakt nevím. Ani dnes mne nemá kdo obejmout,už ne. Pokud jde o ta dnešní spletitá zařazování,kdo je kdo, tak jsem ráda, že jsem,kdo jsem a to bez pochyb, i když z hlediska pohledu ženy, bych někdy chtěla být mužem,zvláště pro tu lehkost bytí. No, já vím, jsou to křehké nádoby. Vave našla jsem si tu obec na kříži,člověk nad tím zapláče ale pak přijde vždy naděje! Díky za dnešní 105!
OT Vlastně Řvu. Občas. Dnes jsem strašně řvala na Laudii, protože se na mě klidně podívala a počurala pelech. Byla s řevem vyhozena do kuchyně za kůži (pozitivka šla do háje). Všichni, kteří zůstali doma měli problémy s čistotností. Někdy si říkám, proč jsme si nechali to nejblbější štěně. Osatní hlásí, jak mají šikovné pejsky a my máme čuně. Na dnešek to bylo zvlášť k vzteku. Kolem1 jsem ji vynášela (se zablokovaným žebrem a min 13 kg psa je to bezva zážitek) protože se vzbudila a ona venku čuměla, seděla a ... nic. Pak do rána 3x louže. Přitom samozřejmě ji vynášíme po probuzení nebo jídle, i v noci, chválíme, Skye předvádí, kam se chodí, vše pozitivně. Ta malá mrcha je schopna přijít z venku a počurat se. Přitom často volí podklady, kde to nejde snadno setřít (koberce jsme předem odstarnili). Doufala jsem, že už bude lépe, ale peru furt... Asi ji zabiju.