14.6.2021 | Svátek má Roland


105 PLUS: Výbuch

13.5.2021

Byli jsme minulé dva dny mimo domov a snad proto mám celý den pondělí. Leč je středa a to je den, kdy obvykle píšu svou „plusku“. Jenže vysvětlete hlavě, která si tvrdošíjně trvá na pondělí, že je třeba vymyslet téma, sednout a psát! Ani obvyklé zenové posezení v zahradě jsem nemohla povolat ku pomoci, protože celé odpoledne více či méně poprchává. A tak jsem použila osvědčenou metodu a vyslala střelnou žádost na facebook. Jenže jak se říkává, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se z lesa ozve zadání „výbuch“. Což je tedy… výbuch.

Chtěla jsem hned na začátku upřesnit, že se obloukem vyhnu výbuchům skutečným a zkusím se zamyslet nad výbuchy emocionálními, ale pak jsem si uvědomila, že jsou vlastně stejně skutečné, tedy nebezpečné a smrtící, jako výbuchy způsobené trhavinami, a že po nich také občas zůstane spoušť a těžko se hojící zranění.

Většinou se tak stane, když se nahromadí napětí a dlouho neřešené problémy přesáhnou únosnou mez. Pak stačí málo a bum! Vzduchem lítají slova a někdy i předměty.

Nejspíš jsme to častěji my ženy, které takto překypíme. Hlavně my dříve narozené jsme vyrůstaly ve schématech, kdy žena má ustupovat, přizpůsobit se muži a s úsměvem se prolínat z role zaměstnané ženy do role milenky, matky, manželky, hospodyně a kamarádky. Nejlépe tak, abychom byly vším najednou a ve všem dokonalé. Když k tomu připočítáme skutečnost, že pro nás ženy je přirozené naše požadavky a připomínky spíše naznačovat než přesně formulovat a přímo vyslovovat, je nasnadě, že po čtvrtém, sedmnáctém či tři sta šedesátém třetím náznaku vybuchneme hněvem spravedlivým, zatímco muž (dítko, nebo možná kolega či nadřízený) němě zírají a často se cítí být ukřivděni.

Přitom by často stačilo málo. Na jedné straně nebát se projevit své pocity a emoce, radost i žal, na té druhé projevit trochu víc vnímavosti a pochopení pro ženské cítění. Někdy je zřejmá vnější příčina, která vede k napětí a nespokojenosti, ale mnohem častěji je to pestrá směs mnoha příčin, prožitků a pocitů, na které mají vliv hormony, projevující se v měsíčním cyklu, a to bez ohledu na věk ženy. Jsou dny, kdy se cítíme jako víly, kdy jako Amazonky a kdy můžeme létat, a také jsou dny, kdy jsme nesmírně křehké, bolavé a zranitelné. Těžko říct, v jakých dnech může být náš výbuch horší. Možná právě v těch dnech, kdy jsme slabé. Kdy pláčeme a nejsme k utišení.

Ale ať křičíme a rozbíjíme věci, nebo se v slzách choulíme v koutku, potřebujeme jen jedno. Pevné obejmutí někoho, kdo nás má rád. Pevnou mužskou náruč. I když se vysmekneme a křičíme, pláčeme a vyčítáme, potřebujeme obejmout znovu a znovu. Bez dohadování, bez rozebírání, bez hledání řešení. Potřebujeme pevně držet v náruči, dokud nezískáme jistotu, že ať se děje, co se děje, ta pevná náruč je tu stále pro nás a kdykoli se do ní můžeme schovat. Pak už si většinou se vším poradíme samy, buď nad vším mávneme rukou, nebo jsme schopny se na vše podívat s nadhledem, vyspat se na to, najít řešení.

Dnes se už od školky děti učí, že jsme si všichni rovni. To je v pořádku, jenže ono se to často vykládá tak, že jsme všichni stejní, namísto abychom se učili, i my starší, respektu a úctě k odlišnostem, které panují mezi lidmi. Mezi muži a ženami, mezi lidmi různých národností, ras a vyznání. Se vším všudy, tedy i s pojmenováním, uznáním a přijmutím slabých i silných stránek toho či onoho. Bohužel dnes se takový přístup často považuje za nekorektní a označuje se tu za rasismus, tu za šovinismus či další ismus. Takové nálepkování ničemu nepomáhá, a už vůbec ne nápravě věcí, které by napraveny být měly.

Nemohu nevzpomenout na vlastní životopis Agáty Christie. Zmiňuje tam, že se ve viktoriánské době mezi příbuznými otevřeně, bez příkras a poctivě mluvilo o tom, jaké to které dítě má vlohy, co je schopné zvládnout, a hledalo se pro něj takové povolání či životní poslání, které by vyhovovalo jeho možnostem a schopnostem, aby se v něm našlo a žilo spokojený život. Líbí se mi to jako princip. Přiznat a uznat, kdo jsem já a kdo jsou ti druzí. Respektovat se navzájem. Umět přiznat slabost a přijmout sílu a naopak. Možná, a je to víc než pravděpodobné, to někdo bude mít jinak. Možná ta pevná náruč bude ženská, možná se v pevné náruči bude choulit muž. To je úplně jedno.

Výbuch emocí může mnohé rozmetat. Ale to vůbec nemusí být nic špatného, naopak to může být očistné. Může se něco znovu vystavět. Může se vystavět něco jiného. A můžou zůstat trosky, které nám budou připomínat, že takhle by to být nemělo, že takhle to nikdy být nemělo.

Stejně jako trosky v obci Skoky, které jsem navštívila včera a na které při psaní musím myslet. Je to pro mě zajímavá synchronicita. Skoky padly za oběť ismům, které nedokázaly respektovat a přijmout lidi takové, jací jsou, a které chtěly změnit svět ve jménu rovnosti.

Prohlédli jsme si ve Skokách se zasvěceným průvodcem kostel a pak procházeli bývalou obcí za krásného, dočista letního dne. Všude krásná příroda, klid a mír, alespoň navenek. A v duši? Výbuch emocí, kvůli kterým jsem potřebovala pevně obejmout a které budu vstřebávat ještě hodně dlouho.

Skoky

Skoky

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes