ŽELEZNICE: Americké vs. dotované České dráhy

Jsou to dva příběhy odehrávající se přibližně ve stejné době. Podobné, ale jak odlišné.

Ten první je o cestě mých přátel, tedy Pepka a jeho synovce, ze San José do San Francisca. Chtěli jet vlakem, ale nějak to nestíhali a když konečně dorazili na nádraží v San José, vlak tam již stál.

Synovec neznající anglicky zpanikařil, rozběhl se k vlaku a nastoupil, takže příteli Pepkovi nezbylo nic jiného než nastoupit také. Oba doufali, že si koupí lístky ve vlaku s malou přirážkou. Průvodčí s tím souhlasila, ale poukazujíc na tabulku za jejich hlavami je upozornila, že přirážka je 250$, což na ně bylo příliš.

Průvodčí to chápala, na příští zastávce vystoupila s Pepkovým synovcem a nechala jej zakoupit si lístky, po pravdě řečeno, levnější o jednu projetou stanici. Automat na nádraží však nefungoval dobře a na vloženou dvacetidolarovku nic nevrátil. To se stává, jsou nespolehlivé, řekla průvodčí a napsala na lístky, že jsou tedy zpáteční a jako takové byly k večeru opravdu akceptovány novým průvodčím. Příběh tedy celkem všední s laskavým přístupem k cestujícím, jejich zákazníkům.

Ne tak u Českých drah, kde se něco podobného stalo mně a mé ženě. Bylo to však mnohem napínavější.

Po několika letech, kdy jsme se z rodinných důvodů nikam nedostali, jsme se konečně odhodlali vyrazit si na malý výlet podél Svitavy z Brna do Bílovic, kam jsme přišli v poměrně nevhodnou dobu, protože nejbližší vlak zpět jel až za půl hodiny a bylo docela chladno.

U pokladny jsme si koupili lístky, zastrčil jsem je ležérně do kapsy, sedli jsme si na nástupiště a mrzli. Po půl hodině přijel vlak, my nastoupili do druhého vagónu za lokomotivou. Mysleli jsme si, že by tam mohlo být tepleji a navíc nám tam průvodčí držela otevřené dveře. Nebylo tam však pouze tepleji, bylo tam docela dusno.

Po rozjezdu vlaku k nám totiž průvodčí přistoupila s formulkou "Předložte jízdenky, prosím" a my je předložili. Ale nejsou označené, řekla průvodčí, to si musíte koupit nové s přirážkou za cca 76 Kč. Ale vždyť my už lístky máme a o tomto pravidlu jsme nevěděli, tak nám je prosím vás označte, žadonili jsme. Víte, my jsme totiž dlouho vlakem necestovali a s tímto nařizením jsme se doposud nesetkali. To mi tu říká každý, odsekla průvodčí. Buďto si koupíte tyhle lístky za 76 Kč, nebo zaplatíte pokutu 1000 Kč.

Rozhodli jsme se pro větší pokutu, protože jsme lístky měli koupené, neměli jsme pocit viny a chtěli jsme tuto situaci řešit stížností. Zdálo se nám to všechno docela absurdní, jako z Orwela.

Tak tedy předložte občanky, řekla průvodčí, která, jak se ukázalo, byla také vlakvedoucí. Začal jsem svoji vytahovat z baťohu, ale má žena ji neměla. Tak vy ji nechcete předložit? Tak na vás zavolám policii. A jak řekla, tak udělala. Policii tvrdila, že ty občanky odmítáme předložit, ne že ji žena nemá. Navíc se již od nás nehnula na krok, vlak jí začal být lhostejný.

Na Hlavním náraží v Brně nám v ústrety šli dva policisté hledající ty pachatele. To jsme my, volali jsme na ně a vysvětlovali, co se stalo. Policisté byli přátelští a to zatčení zpackali, protože usoudili, že se jedná o nedorozumění, a odešli.

Paní průvodčí pak vystavila pokutu též mé ženě, vynadala nám, že ji takto zdržujeme, a chtěla odejít. Tu mne napadlo, že o ní nic nevíme, tak jsem ji poprosil o nějakou identifikaci, ale dověděl jsem se pouze, že na tom pokutovém lístku je číslo vlaku a že je z toho dohledatelná.

Doma jsme si se silnými brýlemi prohlédli ony lístky a užasli jsme: paní průvodčí je měla podepsat, my jsme je měli podepsat a měl tam taky být uveden svědek, v našem případě starší pán sedící vedle nás.

Při placení pokuty jsme zjistili, že moje jizdenka byla předražená, protože mám roční šalinkartu a v systému IDS, tj. integrovaného dopravního systému, jsem měl mít jízdenku pouze do Židenic.

Pokoušeli jsme si na jednání paní vlakvedoucí stěžovat v příslušné kanceláři na Hlavním nádraží, ale bylo to marné. Pouze jsme se tam dověděli, že paní průvodčí má právo ty lístky označit, ale stížnosti řeší pouze Generální inspekce Českých drah, a.s., a ne stanice, kde se to celé seběhlo a kde je možno vyslechnout obě strany.

Vlaky jiných společností na této trati nejezdí a to milé jednání paní průvodčí, jako všechno ostatní u Českých drah, je dotované, takže cestující pro ně nejsou zas až tak důležití. Jsou vlastně přítěží a dává se jim to pocítit.

Na omluvu, které se možná nedočkáme, čekáme již tři týdny. Snad bych měl ještě dodat, že je nám zhruba 68 let, jsme celkem šediví a zjevně naivní. Doposud jsme totiž netušili, že jsme podvodníci vhodní pro kriminál. Kdyby záleželo jen na Českých drahách, tak jsme tam jistě skončili.

Závěrem bych řekl, že máme v poslední době nepříjemný pocit, a to nejen z této orwelovské cesty, že se naše země posouvá do nějakého jiného, daleko temnějšího kontinentu nebo alespoň temnější doby.

Je nám z toho smutno.