Nezřídka slýchaný povzdech ve smyslu "já už snad mám Alzheimera" mě ponouká k pochlubení, že věhlasný vědátor byl vlastně můj vzdálený - hodně vzdálený příbuzný. Doopravdy. Dcera sestry mé německé babičky měla syna - architekta, za války důstojníka Luftwaffe. Po letech jsem se s ním setkal jak v Americe, tak v Bavorsku a jeho manželka byla vnučkou tohoto ve Frankfurtu pohřbeného objevitele, nikoliv vynálezce hanebné choroby, po něm pojmenované. (Podrobnosti rodinné konexe mi potvrdil můj lépe informovaný bratr Gustav, původně automechanik v Plzni, nyní penzista lebedící si v kalifornském Carmelu.)

Z těchto dálav zamířím ještě dál a sice na ostrovy Fidži. Dovedou ledacos poskytnout. Na ostrově Koro měli vesnici Nathamaki, jejíž domorodé obyvatelstvo proslulo obyčejem "turtle calling". Stojí muži na břehu moře a spustí lkavý a též lákavý chorál. Z hlubin se vynoří obrovité želvy a na toto sborové komando připlují ke břehu. Žádný zoolog úkaz dosud pořádně nevysvětlil.

V takovém případě s takovým uvažováním rozhodnuto bylo zúčastnit se představení domorodců v hotelu Hyatt z ostrova Bequa, jak chodí po rozžhaveném kamení bez popálenin. Napřed sborové zpívání, poté chlapík, do lupení částečně zabalený, promluvil v nesrozumitelné řeči. Kameny, několikakilové valouny, do běla rozžhavené, zlověstně syčely, neboť stále poněkud mrholilo. Junák šlápl bosou nohou do žároviště a dal se na pochod rozvážným krokem. Následovali ho mladíci a mladice rovněž nezvýšeným tempem. Někteří se zastavili, kameny zvedali a pohoupali v náručí. Jeden zvlášť okázalý ogar se na toto žhavé Záhořovo lože položil. Původní řečník pobídl diváky, aby se přiblížili a sáhli..Žároviště sálalo a když jsem se rovněž přiblížil, začaly mi doutnat sandály.

Neodcházel jsem s pocitem ošáleného naivky. Díky vám, ostrované za toto mysterium. Ještě není vše vysvětlené či dokonce vysvětlitelné, proto se lze cítit obohacen a to je dobře.

"Co vy na to, vědče?" posléze jsem se otázal fyzika, jemuž by všechno mělo být poznatelné, rozluštitelné.

Příjemně mě překvapil takto: "Svou odpovědí vás možná zklamu a zmatu. Víte, já nechci znát odpověď na všechno, za každou cenu. Přitom si uvědomuji, že v mnohých očích takový postoj, uvažování, se rovná velezradě. V mém případě vítám zachování občasné mystérie, nechci vše vědět, stejně jako bych nechtěl znát datum své smrti."

- - -

Dokumentární záznamy s podstatně totožnými výpověďmi osob s near-death experience: Muž vidí, jak vychází ze svého těla. Muž se z výše nad pitevním stolem dívá na své pozůstatky. Žena má pocit, že pronikla stropem do výšin. Ženu napřed pohltila tma, ale pak nastalo světlo. Žena, dosáhnuvší onoho světla, se již nechtěla vracet. Muž tak našel mír a to byl Bůh. Muž, který je přesvědčen, že již byl na druhé straně a nedobrovolně se vrátil. V dubnu 1996 Angličan David Vertigo na dovolené v tyrolských Alpách utrpěl mohutný infarkt a zemřel v ambulanci pílící s ním do nemocnice v Innsburku. Ošetřující lékař Dr. Lutz informoval o tzv. ventricular fibrilation a o zkušenosti, že pět minut bez kyslíku stačí, aby nastal exitus. Mozek tohoto pacienta byl bez přísunu kyslíku 30 minut. Nicméně přežil, ale paralyzován a se ztrátou zraku. Po převozu zpět do Anglie si začal pracně osvojovat životní zkušenosti, jednu za druhou. Naučil se zavazovat tkaničky, naučil se psát. Na stroji naťukal svědectví o oné půl hodině, kdy byl mrtev, o nádheře spirituální existence, o tom, jak se dostal do náruče Boha. Většina odborníků má pro tyto stavy prozaické vysvětlení. Nedostává-li se mozku kyslíku, dochází k tvorbě substance zvané endorfin, která u mnohých vyvolává stav euforie a halucinace. Lékaři v přípravném středisku astronautů potvrzují, že kandidáti podstoupivší nepříjemnou náročnou zkoušku v tzv. centrifuge čili odstředivce,v 500 případech ztratili vědomí a rovněž měli pocity onoho průchodu tunelem a osvobozujícího světla. Dr. Melvin Morse, pediatr, po zkušenosti na oddělení kritické péče v dětské nemocnici v Seattlu, odmítá tuto medicinskou ortodoxii. Přivedl zpět k životu velkou řadu pacientů po jejich zjištěné klinické smrti a důkladně je pak zpovídal. Zdůrazňuje, že v průběhu umírání a smrti si zachovali povědomí, co se dělo, odehrávalo v tom kterém specifickém prostředí jejich finálního odchodu. Příklad s kresbou: meningitida, pětiletá holčička klinicky mrtva, Dr. Morsem však přece jen resusitována. Zachráněná pak namalovala, co se s ní dělo při odchodu na onen svět. Vznesla se ke stropu, odkud se dívala na své tělo na lůžku, u hlavy stál ošetřující lékař, u nohou stála jakási žena s divným kloboukem na hlavě. To byla součást uniformy vedoucí ošetřovatelky (team leader), což klinicky mrtvá pacientka přece nemohla vědět, nebýt její zkušenosti a svědectví z dočasného záhrobí. Lékaři vesměs potvrzují, že osoby, ať v raném či pokročilém věku, s touto near-death experience se vracejí do života důkladně pozměněni ve svém chování, ba i mentalitě. Košatí se literatura na tato témata:

Raising the Dead: A Doctor’s Encounter With His Own Mortality

The Tibetan Book of Living and Dying

Death: The Trip of a Lifetime

Kniha autorky Betty J. Eadie Embraced by the Light, zabývající se stavy blízkými smrti za asistence andělů, se dostala na seznam bestsellerů po delší dobu.

- - -

Tohle byl úryvek z mé knížky z názvem "Běženec v očistci", která roku 2009 v pečlivé podobě vyšla v pražském nakladatelství XYZ. Přidám k tomu ještě tuto ukázku k podpoře velebení obtížně či zcela nemožně vysvětlitelného:

Zájem o tento druh duchovna zejména vzkvétá ve válečných dobách. Příliš mnoho ztrát na životech a pozůstalí touží po navázání kontaktu se záhrobím. Duchové mnohdy setrvávají v blízkosti bývalých bojišť, kde jejich život končil. K nejdůležitější bitvě na americkém kontinentu došlo u Gettysburgu v červenci 1863. Bitva trvala tři dny a rozhodla konflikt mezi Severem a otrokářským Jihem. Je to končina, kde se dodnes vyskytují přízraky tehdejších účastníků. Znamenitým zdrojem informací je Mark Nesbitt, historik a autor, který původně pracoval jako průvodce pro Park Service. Zkušenosti spoluzaměstnanců ho přivedly k tomuto tématu. Mnohé se již událo na Gettysburg College, která se za války proměnila v polní nemocnici.. Dvě zcela racionální, střízlivé zaměstnankyně školy vypovídaly o svém traumatickém zážitku po skončení pracovní doby. Jeden večer se jim příliš protáhla, výtah je neodvezl do přízemí jako obvykle, ale pokračoval o poschodí níž, tam, kde bývával operační sál. Najednou se ocitly v prostoru s postavami v uniformách z doby občanské války, s množstvím úpících raněných, krve, amputovaných údů. Chirurgové jim posunky naznačovali, aby vypomohly v této práci. Ženy právem zpanikařily a podařilo se jim utéct do temné noci. Případ hned hlásily a při inspekci příštího dne v oněch podzemních prostorách nebyla známka života současného, natož minulého. Nesbitt potvrzuje, že v Gettysburgu každý nadpřirozený úkaz musí projít přísnou procedurou autentifikace, každý svědek je aspoň třikrát důkladně vyslýchán. Dr. Charles F. Emmons, mluvčí školy, tvrdí, že necelých deset procent zaměstnanců a studentů se někdy potkalo s přízraky z oné doby. Známější z nich je tzv. Blue Boy – Modrý hoch, jehož duch se zjevuje na třetím poschodí a prstem píše na zamžené, případně zmrzlé okno. Jiným oblíbeným místem přízraků je hotel Cashtown Inn, za války okupovaný jižanskou armádou. Zřejmě místo natolik oblíbené, že dodnes se tam objevují přízraky v hnědých uniformách konfederace. Populární je pokoj číslo 4. Hosté i zaměstnanci shodně popisují pohybující se přízrak takto oděného vojáka. Též se podařilo turistům fotografovat z ulice takovou postavu za oknem, za nímž, jak se s určitostí zjistilo, žádný živoucí člověk nebyl. Služba národního parku občas pořádá tzv. authentic recreation - historické výjevy bitvy se vším všudy. Z Washingtonu přijela výprava se vzácnými návštěvníky prohlédnout si bojiště. A tam před nimi najednou pochodovala celá jednotka vojáků se vší výzbrojí. Návštěvníci pak na ředitelství parku ocenili kvalitu právě zažitého představení a tuze je překvapila zpráva, že vůbec nic takového se toho dne nekonalo. Halucinace jednotlivce vyloučena, však přehlídku viděla celá delegace. Navíc, zatímco většinou se lze setkat jen s matnými přízraky, tato jednotka pochodujících vojáků z onoho roku 1863 byla naprosto realistická. Zprávy o přízracích ovšem nezůstávají utajeny a kromě návštěvníků se zájmem o historii již vznikla turistická specialita v podobě tzv. Ghost Tours.

- - -

Co by asi tomu řekl velikán Alzheimer?

Tuze rád bych se s jeho duchem chtěl potkat, aspoň takto posmrtně se s ním seznámit, průhlednou pravicí mu potřást, a správnou léčbu po něm pojmenovaného katastrofálního neduhu z něj vymámit.

KONEC

Upozornění:
Nová kniha Oty Ulče "Velikáni a malikáni" - český exil, autorovy zkušenosti, profily osobností jako Josef Škvorecký, Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka a přemnozí další. Vyjde 26. března v pražském nakladatelství Šulc-Švarc.

Neoficiální stránky Oty Ulče