Vpředvečer dubnového summitu velké dvacítky přispěchalo i Rusko s malým příspěvkem, jak se dostat z globálního úpadku, jenž není ničím jiným než „krizí parazitující ekonomiky“. Parazitující ekonomikou je třeba rozumět americké cizopasení na pracovním výkonu druhých. Řečeno jinak, prapůvod mezinárodních problémů spatřují kremelští myslitelé v nebetyčném zahraničním zadlužení Spojených států amerických. Týt z cizího prý začaly hned po druhé světové válce, ale nyní pro ně udeřila hodina pravdy.

Je potěšitelné, že Moskva, která se teprve před patnácti lety integrovala do světové ekonomiky, by už ráda reformovala její současné struktury, kam až dosáhne. Problémem je, že může dopadnout stejně jako poddůstojnická vdova z Gogolova Revizora, která „sama sebe zmrskala“. Nelze v podstatě popírat, že se USA dostaly do hluboké dluhové jámy – zadluženost federální vlády letos přesáhne dvanáct bilionů dolarů. USA dluží všude, kam se podívají. Nesplatitelné dluhy amerického spotřebitele, které stáhly ke dnu celý bankovní systém, jsou jen částí velké úvěrové pyramidy.

Mají-li však USA příliš dluhů, je na místě domněnka, že někdo jiný má příliš úspor. Rozvojové asijské země, zejména Čína, mají opravdu úspory ve výši 40 procent HDP. V Japonsku činí tento ukazatel zhruba 25 procent, v západní Evropě dvacet – dvojnásobek podílu amerických úspor. USA ročně dovážejí zboží a služby v hodnotě o 700 miliard dolarů vyšší, než je jejich celková výroba. To má i svůj rub – vyvážející země mají nedostatečnou spotřebu. Čína dosahuje v obchodu se Spojenými státy americkými profitu zhruba 250 miliard dolarů ročně. Jen proto mohli Číňané naspořit měnové rezervy okolo dvou bilionů dolarů, z nichž polovinu drží čínská národní banka v amerických dluhopisech.

Řečeni jinak, hledáme-li viníky ekonomické katastrofy, nemůžeme opomenout světové vývozce, kteří z kořistnických pohnutek zvyšovali výrobní kapacity a odháněli cizí konkurenty ze svých trhů. Z tohoto hlediska Čína a další velcí exportéři cizopasí na otevřenosti světového obchodu zavedené po druhé světové válce USA. Kritici současného stavu se mýlí, pokud se domnívají, že jejich dnešní blahobyt mohl být dosažen a udržen bez obrovských amerických dluhů a že žádná krize by takový rozvoj nepostihla. Po splasknutí americké úvěrové bubliny unikl vzduch i z celé světové ekonomiky. Ukázalo se, že nelze zmenšit otvor v preclíku, aniž by se zmenšila jeho velikost. Rusové, kteří navrhují vytvoření multipolárního světa nahrazením dolaru košem jiných rezervních měn, jen dokazují, že vůbec nechápou nejen úlohu USA ve světové ekonomice, ale ani rezervní měny. Překvapuje snaha ruské vlády za každou cenu uříznout větev, na níž visí prosperita Ruska v posledních letech.

Je pravdou, že se ve světě vytvořila obrovská nerovnováha mezi objemem výrobních kapacit a objemem poptávky – ve prospěch úspor. A onen příkop se stále rozšiřuje a prohlubuje. Kupříkladu američtí spotřebitele, kteří ještě nedávno utráceli vše, co vydělali, nyní až pět procent příjmů ukládají na horší časy. Kvůli slabé poptávce nelze úspory výhodně investovat. Vidíme, co se děje s nastřádanými kapitály v rozvojových zemích – zacpávají se jimi všemožné díry ve snaze oddálit nevyhnutelný krach. Asijci zarputile spoří z různých důvodů. Za prvé proto, že ve většině jejich zemí prakticky neexistují sociální ochranné sítě a nelze se spolehnout na nic – kromě vlastní nadité punčochy. A za druhé proto, že finanční krize z konce devadesátých let je poučila, že je nutné mít značné měnové rezervy. Obrovské rezervy společně s konzervativní rozpočtovou politikou byly jistou zárukou stability, která přitahovala investice a úvěry. Žádná reforma ekonomického systému však nebude úspěšná, pokud velcí exportéři neotevřou své vnitřní trhy a nevytvoří strukturální předpoklady pro růst domácí poptávky. Změny čekají i na americké hospodářství – a pouhá rigidnější regulace finančního systému nebo neomezené tištění nových peněz (tento přístup získal v USA hanlivé označení „cash for trash“ neboli peníze jako smetí) novou hojnost nevyvolá. Bude třeba vymýtit hlavní důvod uvíznutí amerických spotřebitelů v dluzích – zchudnutí střední třídy. Proinflační sypání many nebeské její postavení radikálně nezmění, jen přiláká do USA další vlny zoufalých přistěhovalců.

V každém případě je bláhová snaha potrestat Washington za nestřídmé chování a zřídit jakousi světovou dozorčí radu, která se bude starat o to, jak Američané utrácejí. Realitou světové ekonomiky totiž je, že dokud Spojené státy americké nevyřeší své problémy – nedostanou se z dluhové pasti a nezačnou znovu růst a tím i vytvářet odbytiště pro výrobce a exportéry – světová ekonomika zůstane vězet buď v recesi nebo ve stagnaci.

Euro 14/2009

Autor je publicista