19.7.2019 | Svátek má Čeněk


POVÍDKA: Návštěva

13.4.2013

Probudil mě řezavý zvuk zvonku. Rozlepil jsem víčka, škvírou mezi parapetem a roletou vnikal do pokoje úzký pruh světla. Tu tmavozelenou roletu nechal za Protektorátu namontovat mezi okna dědeček v rámci zatemňovací povinnosti. A sloužit nepřestala nikdy – už ne pochopitelně proti spojeneckým náletům, ale proti jižnímu slunci. Oceňoval jsem její nezničitelnost pokaždé, když jsem ji ráno po probdělé noci stahoval, abych mohl nerušeně dřímat až do odpoledne. Bohužel tentokrát nešlo o dospávání po vydařeném večírku, nýbrž o studium: učil jsem se noc co noc už tři týdny a byl jsem pevně odhodlán, že se od zkoušky podruhé vyhodit nenechám.

Zvonek se znovu rozdrnčel. Ještě na vteřinu jsem zavřel oči. Noční učení je nejefektivnější. Nad Prahou ticho, přerušované jen duněním vlaku nesoucím se z krčského údolí nebo svistem pneumatik taxíku projíždějícího hlavní ulicí, za časného jitra pak sebevědomými trylky drozdů a kosů. Svěží vzduch z otevřené ventilace udržuje pozornost, kofeinem nabuzený mozek si každou stránku vyfotí a zarchivuje, vzorečky aminokyselin se pak po probuzení vybavují samy. Ale to vstávání!

Natáhl jsem si tričko, budík ukazoval teprve deset dopoledne, spal jsem nějaké tři hodiny. Podlaha v předsíni mě zastudila do chodidel. Kdo to sakra otravuje v pondělí po ránu uprostřed léta? Otevřel jsem dveře na balkon, další z balkonu na chodbu, ovanul mě chlad schodiště předválečného činžáku, pach psí moči a nevětrané chodby.

"Babi??"

Stála tam, na sobě světlý baloňák, na hlavě trvalou s načerno obarvenými vlasy u kořínků bíle prosvítajícími, napudrovaný obličej, obtažené obočí, stála mlčky a dívala se na mě tmavohnědýma očima.

"Jsi to vážně ty? To přece není možný, najednou po tolika letech, vždyť...!" nemohl jsem ze sebe vykoktat větu, pak jsem ji objal a s tlukoucím srdcem nasál vůni, již jsem si už nedovedl vybavit.

"Tys vyrost. Můžu dál?"

"To víš že jo, samozřejmě, proč se ptáš, odlož si, dej mi ten plášť, musí ti bejt vedro, je přece hic," drmolil jsem zmateně, vzal jí baloňák a pověsil ho na ramínko.

"Jsi doma sám?" rozhlédla se.

"Ježiš babi, vždyť jsou prázdniny, všichni jsou na chalupě. Já se tu bifluju na zkoušku, druhej termín, dost nepříjemný takhle v létě."

"Hmm. Tvýho dědečka od zkoušky nikdy nevyhodili, a mámu taky ne," zachmuřila se.

"Ale medicína je trochu těžší škola, víš?" začal jsem se bránit.

"Tak z tebe bude pan doktor?" proměnil se její výraz příjemným překvapením a pyšným pohledem si mě poměřila. No jistě, paní lékárníková se nazapře, celá ona: pane inženýre sem, pane staviteli tam, jak se vede, pane profesore... Za mlada kráska z periferie s maďarskou krví, ke stáru zaoblená dáma pravidelně návštěvující Mariánské Lázně a žolíkové dýchánky, šmrncovní vdova, co to umí s pány, milovnice dobrého jídla zápolící se slabou cukrovkou. Trochu rezervovaná, vždycky voňavá, vždycky upravená.

"Tak lékař, no to jsem ráda, dědeček by byl taky rád," notovala si spokojeně cestou z předsíně. Úplně jsem ji slyšel, jak se v cukrárně nad punčovým dortem chlubí přítelkyním a ony závistivě pokyvují a už přemýšlejí, s jakými neduhy by se mi mohly svěřit.

"Víš, babi, třeba nebudu. Na týhle pitomý biochemii můžu klidně skončit."

"Ale jdi, takovej šikovnej hoch, víš co o tobě říkala v první třídě paní učitelka..." pohladila mě po tváři.

Neměl jsem kuráž jí říct, že je to ještě jinak. Že už si dál nehodlám kazit nejlepší roky mládí šprtáním a že to celé považuji za hloupý omyl, který skončí, jakmile dodělám ročník. Ano, odejdu ze téhle otrocké školy a nikdy se nestanu žádným panem doktorem, ale ne proto, že mi chybí zkouška – nebude mi chybět -, ale proto, že odejít chci, že mě to nebaví, že už toho mám dost.

Jako by mi četla myšlenky. "Až dostaneš jedničku, všechny pochyby tě přejdou, uvidíš," dodala konejšivě.

"Já jsem tak rád, žes přišla, babi," řekl jsem a vzal jí za ruku, abych odklonil hovor od nepříjemného tématu. "Posaď se a všecko mi to vysvětli, mně to prostě nejde do hlavy, je to tak divný, celou tu dobu jsem myslel, že..."

"Já vím, co sis myslel," přerušila mě a zaštrachala v tašce položené na klíně. "Nedáš si boží milosti?" položila na roh stolu hliníkovou krabici.

"Ty mi chyběly nejvíc," olízl jsem se a dal jí pusu na měkkou tvář. "Dáš si se mnou kafe?" došlo mi, že bych ji měl pohostit.

"To víš, že si dám," pookřála a z kabelky vytáhla cukerin.

"Víš, co mi bylo nejvíc líto, babi? Že jsem se tě nemoh zeptat na to, co mě dřív nezajímalo a potom zajímat začalo. První republika, dědeček, válka, padesátý léta... Dneska to napravíme, jo?"

"Neříká se jo, ale ano, mluv hezky česky," napomenula mne a já se musel usmát. Nezměnila se vážně ani trochu: stejné průpovídky, stejná intonace, stejně hladká pleť na obličeji i na hřbetech rukou - jako by nezestárla ani o měsíc, natož o deset let.

"Jsem unavená, musím si teď chvilku odpočinout," povzdechla si a ztěžka se natáhla na kanape.

Postavil jsem konvici na plyn a do šálků nasypal po lžičce kávy. Mlčeli jsme. Seděl jsem na židli a díval se na ni. Měl jsem jí tenkrát zavolat. Pokaždé mi při loučení dala padesátník, abych jí z budky odnaproti zatelefonoval, ale vždycky jsem na to buď zapomněl, nebo si za peníz rovnou koupil nanuk či žvýkačku – který jedenáctiletý kluk by se toužil vybavovat s babičkou. Poslední padesátihaléř mi však zůstal – najednou to nešlo, utratit ho, když tu už nebyla; možná bych ho ještě někde v piksle s dětskými poklady našel.

Ozval se pískot konve, nepříjemný, rušivý zvuk. Chtěl jsem vstát a zalít kávu, jenže v tom jsem si uvědomil, že takhle konvice nepíská a že zvuk přichází ode dveří – je to vyzvánění, někdo drží palec na zvonku!

Odkopl jsem přikrývku a vyskočil na koberec, zakopl o skripta a narazil do křesla. Doklopýtal jsem k oknu a zatáhl za konec rolety, protektorátní pružina se uvolnila a spolehlivě - tak jako po celých padesát let předtím - vystřelila tmavozelenou neprůhlednou tkaninu nahoru a smotala ji do role, místnost zalila prudká zář červencového slunce.

Došel jsem na balkon a odemkl. Z čerstvě vytřených schodů stoupala vlhkost, pach psí moči se mísil s vůni saponátu. Za dveřmi nikdo nebyl, jenom na prahu ležel doporučený dopis. Převzetí stihla jako obvykle podepsat sousedka.



Diskuse


P. Khail
8:28
13.4.2013

V. Ondys
10:11
13.4.2013

počet příspěvků: 2, poslední 13.4.2013 10:11









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.