V politickém diskursu se často ozývá volání po osobnostech nadaných odvahou. Odvaha se cení v dějinách. Pamatujeme na odvážné panovníky a v novějších dobách odvážné státníky. Volání po odvaze má svoji druhou stranu mince, totiž nářek nad absencí odvahy, nářek nad nedostatkem vůdčích osobností odvahou nadaných. Bylo by dobře si připomenout, co si pod pojmem odvaha vlastně představujeme. Kdo byli ti odvážní mužové a odvážné ženy, které obdivujeme a stavíme jim pomníky?

Většina z nich se tak či onak osvědčila ve válkách. Ozbrojený konflikt odvahu jaksi z podstaty věci samé vyžaduje. V tomto ohledu má své místo v dějinách zajištěné Volodymyr Zelenskyj. Přejme mu, aby to bylo místo vítězné, i když ani to tragické není vyloučeno. V dobách mírových se punc odvahy získá obtížněji. Kdyby kupříkladu za vlády toho kterého ministerského předsedy stoupl průměrný příjem průměrné rodiny o třetinu, lidé budou průměrně méně nadávat a státník bude znovu volen, až jednou narazí na strop a život půjde dál.

J.F.Kennedy napsal o tomto tématu Profily odvahy. Návod k použití to není. Jím uvedené historické příklady se týkají politiků, kteří preferovali zájmy americké Unie nad zájmy jednotlivých států nebo politických skupin. Svádí to k analogii, z tohoto hlediska bychom tedy měli velebit odvahu eurounijních federalistů, prosazujících co nejužší sepětí členských států. Třeba nějaký český Kennedy budoucnosti bude takto hodnotit naše Piráty. Nemožné to není. Evropská unie by se ale musela projevit jako tak úspěšný a dynamicky se rozvíjející útvar, jakým byla americká Unie v době Johna Quincy Adamse, Daniela Webstera a Edmunda Rosse. Zatím to tak nevypadá.

Odvahu vyžadujeme i od českých předáků. Obzvlášť chytlavé je slovo „reforma‟. Přejeme si politiky, kteří by měli dost odvahy k reformním krokům. Co to ale znamená? Nebo jinak: proč to nikdo nedělá, když se obecně ví, že by bylo dobře, kdyby se to stalo?

Vysvětlení je prosté. Proč nemají Petr Fiala a jeho tým odvahu dělat jinou politiku než Andrej Babiš a jeho tým, proč nadále hospodaří se schodkem čtvrt biliónu korun a proč v Česku nefunguje nic, co by mělo fungovat a proč Fiala trpně čeká na příští volby v naději, že zvedne opět prapor Antibabiš a s pomocí boží (jako že bůh zase nebude doma) vyhraje a bude dál pokračovat v politice dluhů a pasivitě? Inu proto, že si lidé zvykli na pečovatelský stát. Covidová politika tomu napomohla. Psal jsem o tom zde v úvodníku Covid zplodil bestii. Petr Fiala ví, jak dělat rozumnou politiku. Psal o ní knížky, byl to guru pravicové politiky. Za zády má pravicového Jana Skopečka, jenže ví, že kdyby se měly uskutečnit jeho koncepty, lidový hněv by ho smetl dřív, než přijdou volby se stejným výsledkem a proto dělá babišovskou politiku. Proto nejstatečnějším hlasatelem odvážné reformní politiky je Miroslav Kalousek, který chytře z aktivní politiky vycouval, když viděl, kam to všechno spěje. Ostatně, Kalouskova zkušenost nebyla vyčtená z knih. On sám, dokud řídil finance, přivodil dlouhodobou krizi a následně napomohl Andreji Babišovi k přístupu k moci.

Takže řeči o politické odvaze a o reformách je jen příjemné vzrůšo pro vlahé letní večery bez praktického významu.