Zatímco EU tahá Řecko z dluhové pasti, mezi odbornou i laickou veřejností sílí neblahé tušení, že tato krize není ojedinělou nehodou, nýbrž projevem systémové chyby založené v samotném mechanismu evropské integrace. Experti se předhánějí v předpovědích brzkého krachu eura, po němž musí nutně následovat rozpad celé unie. Týdeník Der Spiegel cituje údajný výrok bývalého německého kancléře Helmuta Kohla: „Merkelová ničí mou Evropu.“

Odpůrci úpadkových vizí zakládají svou obranu na víře v to, že unie je „příliš velká na to, aby padla“. Víra je to lichá, viděli jsme v poslední době padnout nejednoho obra. Neobstojí ani poukaz na to, že integrační projekt má za sebou četné „krizovky“, z nichž až doteď vždy vycházel posílen a stmelen. Jenže dnešní krize zastihla EU za nových a mimořádně nepříznivých okolností. Léta studené války skýtala unii jakousi politickou „doložku nejvyšších výhod“. Evropané se mohli oddávat sebezdokonalování, aniž by se museli starat o vlastní bezpečnost nebo zahraniční politiku – stačilo přijmout pravidla hry. Sovětská hrozba stmelovala beztak značně stejnorodý západní svazek, rozvoji napomáhala také skutečnost, že Evropa byla středobodem světové politiky. Střed vždy přitahuje více zdrojů a možností než periferie. Leč zlaté časy jsou nenávratně pryč. Evropa dávno není středobodem světového dění. Starý svět si naložil na bedra břemeno ambicí, které nemůže ani uzvednout, ani odhodit. Sílící vzájemná provázanost a nadstátní povaha obchodní a měnové výměny nejsou doprovázeny obdobnou unifikací politiky, ta zůstává převážně národní. Evropské procesy dávno ztratily zpětnou vazbu s obyvatelstvem a nikdo neví, jak by pokračující integrace mohla obohatit jeho osobní život. Nejde jen o neschopnost elit vysvětlit to lidem. Jde o to, že se celá konstrukce stala přespříliš složitou a nepřehlednou. Pokusy obnovit demokratickou povahu EU častými apely na občany jsou ve své podstatě protismyslné. Ničemu nepomáhá uspořádání všelidových referend o osudu komplikovaných právních rozkladů, jakými jsou mezistátní smlouvy, ústava atd. Lidé nakonec odpovídají na úplně jiné otázky, než na jaké jsou dotazováni, čímž jen prohlubují zmateční stav mysli a uvádí integrátory v zoufalství.

Řecká krize ukázala, že integrace může být nejen způsobem řešení problémů, nýbrž také jejich zdrojem. Nebýt součástí eurozóny, bylo by Řecko bývalo dávno nastoupilo cestu k uzdravení – možná bolestivého, leč srozumitelného. Ba ani evropská měna by nebyla zmítána kurzovní horečkou, nebýt celá karavana závislá na svém nejméně ukázněném velbloudovi. Blíží se chvíle, kdy někdo bude muset jako první vyslovit hořkou pravdu, že již nikdy nebude Evropská unie tím, za co byla vydávána teprve včera. Nejde o pouhou rezignaci na globální ambice – nad těmi Evropa udělala křížek dlouho před propuknutím dluhové krize. Nyní už jde o to, jak zajistit transformaci EU v „Evropu mnoha rychlostí“, což je politicky korektní eufemizmus pro roztřídění celku na státy první, druhé a možná i třetí sorty. Procedura vystoupení nebo vyloučení z eurozóny, případně z Evropské unie neexistuje, neboť to nikdy nepřipadalo v úvahu. Nadešla doba, kdy je nezbytné vymyslet způsob, jak obětovat část, aby bylo možno zachránit celek.

To znamená, že země, jež nebudou zahrnuty do „jádra“, především jižní a jihovýchodní Evropa, budou muset jednat na vlastní pěst. Ekonomická fragmentace unie nemůže nemít dopad na její politickou soudržnost. V prvním pololetí letošního roku unii předsedalo Maďarsko, v němž se nyní realizuje model poněkud odlišný od tradičních evropských představ. Národně orientovaná, s prvky hospodářského protekcionismu, s důrazem na silný stát a extrémně konzervativní hodnoty, současná maďarská vláda může být pokládána za prototyp příštího evropského politického uspořádání. Soudě podle společenských nálad na západě Evropy, jež se projevují v každých dalších volbách, univerzalismus až dosud vlastní evropské politice může být záhy vystřídán svérázným izolacionismem.

Jak to ovlivní situaci na Balkáně, jehož budoucnost všichni spojovali s integrací do EU? Co to udělá s historickými třenicemi na jihovýchodě Evropy, které rovněž měly být překonány integrací do vyššího celku? A co hlavní vymoženost integrace – překonání odvěkého nepřátelství mezi evropskými národy a přerod Německa ze zdroje stálé agresivity v hlavní záruku stability a míru na kontinentu? Dnes se ještě zdá, že nic nemůže ohrozit toto základní dědictví Evropské unie. Události posledních let nás však učí, že neměnná dogmata neexistují.

Týdeník EURO 31/2011, 1.8.2011

Autor je publicista