38 fotografií

Jarní dovolená na Jadranu neměla být koupací, měla být poznávací. Cílem nebyly jen památky historické, ale i ty přírodní. A povedlo se vlastně všechno – nejen naplánovaný (i nenaplánovaný) program, ale povedla se i ubytování a pěkné počasí.

Poslední dubnový čtvrtek jsme vyjeli brzičko (spíš v noci než ráno). Už chvilku po třetí hodině jsme začali odmazávat kilometry z cesty Liberec – Ploče. Trochu nás zbrzdila dopolední špička ve Vídni, zbytky sněhu zdobily přejezd do Slovinska, ale od nájezdu na chorvatskou dálnici jsme jeli skoro sami. Nikde nikdo, turisti pochopitelně na jih ještě nemíří.

Bačinská jezera

A tak již kolem páté odpoledne jsme klepali na dveře prvního ubytování – v Bačině kousek od Ploče. Bačinských jezer je sedm, jsou krasová – a díky propojení s mořem kanálem (počátek 19. století) jsou slabě nasolená. Jsou čistá, plná ryb a hlavně žab…

Posloucháme žabí koncert

K apartmánu patřila minipláž se schůdky do jezera, ale koupel nelákala ani nás, ani Yodu. Prošli jsme se, psíkovi jezerní voda chutnala, místní kočky ho nevzrušovaly, místní psíci ho vzrušovali… a žáby skřehotaly a kuňkaly a brekekekaly… Poklidná cesta, poklidný první večer. Byli jsme široko daleko jedinými turisty.

Krásné ráno cestou do Dubrovníku

V pátek jsme vyrazili na jih. Cestou jsme se kochali krásným ránem – úžasná krajina delty Neretvy nás přesvědčila o nutnosti nacpat ji do plánu následujících dní, nízké vstávající sluníčko a moře a hory a ostrovy… prostě cesta do Dubrovníku utekla rychle.

Vystoupali jsme strmé schody na hradby

V dubnu ve všední den ráno se dalo bez problémů zaparkovat hned u hradeb a i zaplacení vstupného (pěkných 35 euro za jednoho) bylo zcela bezfrontové. Trošku jsme se bála, že se budeme muset kvůli psisku střídat (jeden hradby a jeden město a pak se prohodit), ale Yoda na hradby směl a dokonce nemusel mít ani vstupenku, ani košík.

Pohledy na Dubrovník z hradeb

Krása. Pohledy na střechy starého Dubrovníku, uličky pod námi, modré moře, rackové, kočky všech barev… a to vše bez davů. Jediné zhuštění lidí bylo dole ve městě u obchodu upomínkových předmětů Hry o trůny. A prý si řada turistů myslí, že jsou v nově vystavěných kulisách… něco jako Hobitín na Novém Zélandu…

Na dubrovnických hradbách

Yoda byl báječný. Nechal se obdivovat, hladit, ale neblbnul, netáhnul a hlavně neznačkoval. Prostě vzorný městský pes. Za odměnu ho čekala botanická procházka po poloostrově Prevlaka.

Zničené budovy na nejjižnějším cípu Chorvatska

Překvapily nás ruiny skladů, domů, podivných skladišť. Až večer po návratu k počítači jsme zjistili, že se jedná o bývalé vojenské objekty a celý nejjižnější poloostrov je sporným územím mezi Chorvatskem a Černou horou. Nikdo zde nežije, funguje jen maják strážící vjezd do Boky Kotorské a opravuje se historická pevnost.

Kosatcová pole

Kytičky nezklamaly. Kvetly nejen záplavy kosatců, ale i šalvěje, řebčíky, orchidejky. Zídky byly domovem ještěrek a hadů. Háďata se hemžila hodně, a i když jsem měla sestudováno, že 17 druhů z 20 je nejedovatých…tak jsem moc klidná nebyla. A viděli jsme prvního dudka (byli to nejběžnější větší ptáci – asi jako straky u nás –, ale tady jsme ho ještě nadšeně pozorovali jako raritu…)

Serapie neboli sehnutka

Zajímavé byly podivné poměrně malé orchideje se „zobáky“. Nikdy jsem takové neviděla – a zase až večer jsme se seznámili se serápií, neboli sehnutkou. Nevoní, nemá nektar – ale nabízí samotářským hmyzákům přespání v klimatizovaných pokojíčcích. A za nocleh sice bez snídaně, ale v suchu a teplíčku platí opylením.

Mezi Dubrovnickem a zbytkem Chorvatska je asi sedmikilometrová část pobřeží patřící Bosně a Hercegovině. A nově (od roku 2022) spojuje obě části Chorvatska most na poloostrov Pelješac. Takže žádné hraniční kontroly, žádné zdržení. A cestou zpátky jsme se zastavili u slavných hradeb spojující města Ston a Malý Ston.

Hradby mezi Stonem a Malým Stonem

Oba Stony jsou propojeny mohutnými hradbami. Jedná se jedny z nejdelších zachovaných hradebních komplexů na světě. Bránily rozlehlé saliny, které byly důležitým zdrojem financí pro Dubrovník. Zdolat několik kilometrů dlouhý pás hradeb, který překonává i značné převýšení, není vůbec snadné.

Přístav v Malém Stonu

A protože cesta po hradbách je velmi úzká (a není jednosměrná) nedoporučuje se na ně vstup se psy. A upřímně – ani se nám odpoledne po návštěvě Dubrovníku a Prevlaky ještě zdolávat schod za schodem nahoru a dolů nechtělo… A tak jsme jen prošli starobylé městečko Ston a popojeli autem i do Malého Stonu.

Chvilka svobodného lítání

A večer jsme seděli nad hromadou fotek, popíjeli bílé víno a plánovali, co přesně stihneme další den. Ale to až příště…

Foto: Xerxovi. Podívejte se do bohaté fotogalerie!