Proč psů? Protože se jich bojí jak čert kříže! Proč granulek? Protože po nich blinká jak amina! Proč ODS? Protože mu nikdo nevymluví, že se pod zkratkou ODS neskrývají Odporně Degenerovaní Středoasijci!

Ano, odešla jsem strážit ovečky na modré pastviny a Mon, prdelka, tam za mnou za osm dní přiběhl, protože i paní Smrt je na nás, středoasijské pastevecké psy, krátká! My dva si slíbili, že nás nikdo nerozdělí - a stalo se! Jsme zase spolu, ale kdykoli si na nás naše panička vzpomene, hned jsme u ní. Já si lehnu zády k ní, tak jako vždy, a hlídám, Mon si lehne k jejím nohám, tak jako vždy, a pochrupuje.

Panička na nás vzpomíná, když píše do časopisu Auřino Proč?, vzpomíná na nás, než večer usne, vzpomene si na nás, když se ráno vzbudí... Není mrtev ten, kdo není zapomenut! říkává ta naše holka ubulená, a má pravdu.

Joj, kdyby Sehnerku někdo přepadl a ona nás v úzkosti volala, přilítneme s Monem jak vítr z hor, jak tajfun z oceánu, jak vlna tsunami se z oblak přivalíme... Postavíme se vedle paničky, vyceníme zuby - a panička pak násilníkovi nabančí!

Jediné, co vím nabeton přesně, je to, že už nikdy sama nenapíšu celou knížku. Panička ve mne vložila takovou důvěru, že vzniklo moje veledílo "Jak vychovat psa". Psala jsem, jazyk vyplazený, a ona mi ani jednou jedinkrát neřekla "Auro, no fuj, to se říká?" Hezky jsem v knížce svým čubčím rozumem vysvětlila, co se psovi v soužití s člověkem líbí a co ne, jak nahlíží na ten a ten povel, co si myslí pastevecký pes o kynologickém harašení, které se provádí na cvičácích, taky o životě s lidmi jsem si od plic poblafala...

Paní sice tvrdí, že jsem nenapsala kynologickou příručku, ale humoristickou knížku, ale řekněte: Kdy se čemu od srdce zasmějete? No vidíte! My psi jsme tu i proto, abychom rozdávali dobrou náladu, a o to mi šlo nejvíce. Takže kdo chcete obdivovat můj ostrovtip, můžete si knížku objednat, přijde vám do tří dnů, a pak si užijete stejně, jako jsem si užívala já s telecí kostí. Já... Tak jo, ale znáte to: Když se nepochválíte sami, nikdo vás nepochválí!

Abyste věděli, jaký jsme já, Mon, kocour a Sehnerová sehraný manšaft, posílám vám jedno Proč? Placama uvažuju, že by více než stovka plemen, kterou jsem po aurovsku za sedm let v časopise popsala, mohla vyjít v jedné knížce, Mon navrhuje název Auřiny sebrané projevy a stati.

Už musím končit, protože se mi rozbíhají beránci. Ano, ano, já vás taky! Vaše Aura a... Mone, kde jsi? Pojď se taky podepsat! Ježíškunakřížku, ten čokl právě sežral andělovi Serafínovi manu nebeskou! Náš Mon byl vždycky zloděj proviantu a krade dál. Teď nastražte slechy! Podvodníky, lumpy, tuneláře a zloděje musíte potrestat na zemi, protože tady jsou tak hodní, že každýmu lumpovi všechno vodpustěj!

Proč je na světě bichon frisé?

Vážení, dnes si budeme povídat o tom, proč je na světě bišonek, řekla jsem a kocour Tichon se naježil: Proč by někoho mělo zajímat, proč je na světě nějakej šišonek, aha? Snad jedině tadydle psa Mona, neboť má v šišatý kebuli šišatý mozek, a naši paničku, která je jedna velká šíša, dodal a vyskočil na stůl, protože dobře ví, že ze stolu nesmím nic sežrat.

Bišonek je starobylé psí plemeno, někteří historici zkřížení s kynology dokonce tvrdí, že malinkatý psík s bílou srstí tu byl už před naším letopočtem, řekla jsem a kocour se hnusně zašklebil: Klidně mohl před tím naším letopočtem i zůstat!

Nevíš, Aurinko, kolikátýho dnes je? zeptal se Mon a já na to: Štěká tu už dva tisíce let!, a Mon na to: Děkuju, Aurinko, jeden by neřekl, jak ten čas letí! Kocour vyvalil oči a pak znechuceně švihl ocasem. Když se baví dva psi, jako bych slyšel: Pakárna, příjem!

Někdo si myslí, že bišonek, známý jako bichon frisé, neboli "rozcuchaný vous", je příbuzný maltézáčka, pejsánka z Malty, řekla jsem a Mon se rozzářil: Tak to ten bišonek bude jedna famílie s naším páníčkem, protože i ten má zhusta rozcuchaný vous! Kocour obrátil očka v sloup.

Jiní zas tvrdí, že bišonek nese znaky kokršpaněla, trpasličího pudla a cayenského psa, že jeho původní jméno bylo barbichon a že pochází z Itálie, řekla jsem, a kocour se ďábelsky zachechtal: No, hlavně že mají jistotu, že to bílý mrňavý je pes, co? Kdyby tu jistotu neměli, kocourku, tak by to klidně mohl být tvůj prapředek! zvolal radostně Mon. On je bílej, ty jsi bílej...

Kocour se naježil a vydal zvuk Ue, jako když vyblinkává omylem sežranýho rejska. Fakt mě to naštvalo! Kocoure sibiřský, tys jenom ruský mužik, ale bišonek, to je panečku honorace, to je šlechtic jak hrom, řekla jsem a kocour zasyčel: Csss, šlechtický de-ge-ne! Kvůli takovým a jim podobným jsme s Iljičem vystřelili z Aurory!

Bichon frisé patří do skupiny více nebo méně dlouhosrstých trpasličích psů, kam ještě patří bichon maltais, bichon havanais, bichon bolognais, bichon petit Chien-Lion a Coton de Tuleear vyjmenovávala jsem a kocour zavřeštěl: Jejda, mě snad ze všech těch bichonů rozbolí bicho!

Bišonka frisé, který se od od ostatních zástupců skupiny bišonků odlišuje vývrtkovitě točenou, 7-10 cm dlouhou srstí, si od samého začátku pěstovala vrstva bohatých italských obchodníků, pak dvořané a šlechta z celé Evropy. Bišonek nebyl pracovní pes, díky své titěrnosti ani nelovil, ani nehlídal stáda, ani nestřežil bohaté domy, bišonek byl pes společenský, rozdával něhu a odbourával svým majitelům stres stejně, jako to činí i dnes.

Za italské renesance se bišonek těšil stejné popularitě jako bílá labutěnka, bílý krajkový límec a manžety a bílá lilie. Jeho páníčky byli tak zjemnělí vašnostové, jako francouzský král František I. a anglický král Jindřich III. Psík byl se svými načinčanými paničkami zobrazen na mnoha obrazech a goblénech a slušelo mu to tam stejně, jako mu to sluší dnes. Jasně, řekl kocour, je velmi obtížné rozlišit, kdo je na obraze vévodkyně a kdo bišonek!

Panská láska po zajících skáče, říká přísloví a... Ano, neznám pána, který by si nechtěl skočit, zmerčí-li zajocha, uchechtl se kocour a Mon uslintnul: Preferuju zajíčka a la svíčková, knedlajs a brusinkový tlamolep si odpustím.

Přísloví nelže ani v případě bišonka, ignorovala jsem mužský šplechty. Na počátku 18. století začal zájem o malého psíka upadat, protože feudálové už měli jiné starosti: ke slovu se drala nová společenská třída - buržoazie, která považovala za balast nejen přešlechtěnou šlechtu, ale i její mazlíčky.

Společník hlav pomazaných se pomalu ze dne na den stal umolousaným pouličním psíkem, hlídačem koz a ovcí. Spatřit jste ho mohli jako parťáka kolovrátkářů a komediantů, protože stejně jako učenlivý a stále se smějící pudlík dokázal i roztomilý bišonek rozesmát obecenstvo svými kousky a vydělat páníčkovi i sobě na chleba... Ano, ano, pokýval hlavou Mon, žrát se musí!

Po první světové válce se lidé zas chtěli radovat a těšit ze života, a tak opět vysvitla bišonkovi jeho hvězda. Vrátil se do náruče lidí oceňujících přepych a krásu a lebedí si tam dodnes.

Ještě v roce 1928 byl psík vystavován jako "hedvábný pudl" a rozhodčí se o něm vyjádřil velmi nelichotivě: "Pudla hedvábného přejdeme mlčením, neb je pro něj sloupců našeho kynologického časopisu škoda."

Oficiální standard tohoto plemene byl přijat ve Francii v roce 1933 a od té doby sklízí bišonek frisé zaslouženou pozornost a obdiv, protože je roztomilé ťuťuťu, řekla jsem a Mon pšoukl a pravil: Taky jsem roztomilej, ale snažím se to udržet na uzdě.

Bišonek vypadá jak bílé chmýříčko, ale není to žádné peříčko, je to zdatný a statečný psík. Jeho tvářička je tak oduševnělá, tak veselá, tak uličnická, tak zvídavá že máte dojem, jako by se vás stále ptal: A proč? stejně jak vaše dítko. Zvídavý děti miluju, pravil Mon, nejlepší jsou lehce orestovaný na slunečnicovým oleji...

Bišonkova srst je kadeřavá, když ho hezky vyčešete, vypadá jak mončičák. Jako MonČičák? zhrozil se kocour Tichon. Ten čoklík vypadá jako Mon a čičák Tichon dohromady? Už se nikdy nenechám vyčesat!

Pes měří od 23-30 cm a váží podle své výšky 4,5-8 kg. Přes tyto pidiparametry je ostražitým hlídačem, na cizince vždy včas upozorní. Bišonek si získá srdce každého citlivého člověka. Aby si přízeň svého páníčka udržel, udělá pro to maximum: je veselý, společenský, přemýšlivý, hravý...

To vše je ten prcek za předpokladu, že ho nezašlápnete, nezasednete a nezalehnete, řekl obrovitý pes Mon, a já přikývla. Inu, každý pes nemůže být molossem, no ne?

S pozdravem Psím trpaslíčkům zdar! se s vámi loučí obryně Aura