Po několika zamračených, zimomřivých dnech konečně ustal déšť, vykouklo sluníčko a provonělo vzduch příslibem jara. Cpalo se k nám do bytu a říkalo: Pakáž líná, oblíct a marš ven!

Musím nakoupit a autem to do nejbližšího nákupního centra trvá deset minut. Procházkou podél řeky dobrou hodinku. Beru tedy dcerku do kočárku a vydáváme se na cestu. Je dlouhá, ale příjemná. Často se zastavujeme, koukáme na ryby v řece, kachny, dokonce i malou želvičku se nám podařilo vypátrat. Labužnicky se hřála na na kameni a snažila se předstírat, že tam vůbec není a případným čumilům se jen zdá.

Zdravíme všechny, které po cestě potkáme. Lidé jsou tu zdvořilí. U nás už se takhle zdraví jen turisté na stezkách. Malá Lu občas zamává, ale většinou rozdává pětizubé úsměvy. Často si vyměníme i pár zdvořilých vět. Není to těžké. Většinou jen děkuji za komplimenty, neboť malé blonďaté batolátko s velkými kukadly budí spolehlivě pozdvižení. Občas za námi lidé volají a nosí různé vytroušené předměty. Leporela, kousátka, pískátka, botičky.

A skoro vždy přichází otázka, odkud jsme. Než stačím odpovědět, už slyším: Kanada?! Téměř bez výjimky. Dodnes nevím, proč zrovna Kanada, ale je to tak. Někdy, když jsem v dobrém rozmaru, tak říkám: ČEKO! Když ne, tak prostě jen kývnu. Koneckonců, nějaké kanadské pasy by se u nás doma našly.

Souběžně s řekou vede i trať malého příměstského vláčku. Ovšem ne všude, kde je most přes řeku, je i přejezd přes koleje. Jsem bezradná. Tam, kde potřebuji přejít, to nejde. Ptám se mladé ženy, kudy vede nejkratší cesta k Seiyu. Chce dát správnou odpověď, a tak se ptá i ženy stojící vedle ní. Společně přemýšlí, diskutují, a pak mě směrují zpět k poslednímu přejezdu, který jsme minuly dobrých pár set metrů nazpátek. Když už se chystám poděkovat a mašírovat ten lán cesty zpátky, vykoukne odněkud třetí žena a i ta je ještě zapojena do porady. A vida! Víc hlav víc ví a na světě je zkratka vedoucí pod tratí, jenom kousíček od nás. Ženy se ještě ujistí, že si kočárek s krkolomnou cestičkou poradí, já jim děkuji a ony mi mávají.

Je poledne. Vstupujeme do místního „chrámu konzumu“. Batolátko už má vlčí hlad a nespokojeně brble. Matka ale potřebuje nakoupit, potomka udobřuje malou portmonkou. Hrej si, tumáš kohouta! Spokojeně objede regály, do košíku nahází proviant a když nemůže cosi najít, ptá se nejbližší prodavačky. Ta nechá práce a tváří se, jako kdyby na světě neexistovalo nic důležitějšího než hamburgerové housky. Ty ale nejsou. Prodavačka se přímo zkroušeně omlouvá. Navrhuje zkusit malou pekárnu na druhém konci. Poděkuji a zamířím si to k pokladně. Tam zjistím, že peněženka není. Co teď? Obchod je rozlehlý a klení nepomůže. Ještě štěstí, že každý zaměstnanec musí zákazníka pozdavit tím typickým Irašaimasé, i kdyby ho míjel popáté. Chlapíka hned odchytim, vysvětlím, co se stalo, a pátrací akce se rozjíždí. Pokaždé, když potkáme další zaměstnance, přidávají se, a postupně vytváříme akční skupinu. Všichni hledají. Já se červenám a vynalézavě obměňuji Sumimasen a Gomennasai. Nakonec dorazíme k oddělení sýrů a skupince lidí, uprostřed starší dáma třímá v ruce moji peněženku. Spojením obou skupin jsme vytvořili malé shromáždění. Přemýšlím, zda-li jsou v obchodě ještě nějací další lidé. Úklona – poděkování – úklona – úklona – není zač – úklona - poděkování – úklona – úklona. Shromáždění se rozchází, červeň opadává a já se mohu vrátit k pokladně. Platím a za mnou supí prodavačka; evidentně běžela celou cestu, aby mi pověděla, že ani v pekárně houstičky nemají. Ona se omlouvá, já děkuji. Obě se ukláníme.

S dcerkou ještě zhltneme výborné rýžové onigiri a vypravíme se na cestu zpět. Prostě obyčejný den jako každý jiný.