29.5.2020 | Svátek má Maxmilián, Maxim


EVROPA: Na rozhraní okcidentu a orientu

11.1.2008

„Patří Kypr k Orientu, nebo k Evropě?“ – „To má být urážka?“ opáčí nevrle muž pronajímající auta na letišti v Larnace. Smířlivě mu vysvětluji, že jsem se chtěl pouze dozvědět, jestli se případné škrábance na autě posuzují na Kypru s německým puntičkářstvím nebo s východní velkorysostí. Ale ovšem, od 1. ledna 2008 platí i Kypřané v eurech a to je konec konců rozhodující. Neboť „money makes the world go around“ - peníze hýbou světem.

Po několika kilometrech dálnice směrem k hlavnímu městu Lefkosii mě zdraví postranní billboard s nápisem: „Pryč s tureckými okupanty, pryč s osadníky ze severního Kypru!“ – Tato slova jsou mi velmi povědomá, zdají se mi ovšem tady v jihovýchodním cípu evropské civilizace čistě intuitivně poněkud nemístná. Výrazy jako „uprchlíci“, „osadníci“ a „okupanti“ se hodí spíš k „Palestině“, „Izraeli“ a „blízkovýchodnímu konfliktu“. Nebo snad máme i v Evropě problémy, které bychom radši označili za „orientální“ a řešili je jenom na Blízkém východě?

Po půlhodinové jízdě po nestydatě čisté dálnici (znečišťování odpadky se tu po britsku trestá vysokými pokutami - i to se dočtete na postranních billboardech) se na obzoru s horským úbočím vynoří obrovská vlajka. Turci vtiskli rudý půlměsíc v bílém poli do severokyperského horského hřbetu nad Lefkosií tak, aby jej řečtí Kypřané měli denně na očích. Odbočuji z dálnice a přijíždím k domu Demetrise Šailise. Seznámili jsme se před několika týdny při jedné naší turistické dovolené. Překvapil nás svou orientální pohostinností.

Demetris je uprchlík. Roku 1974 po vojenském vstupu Turků musel opustit svůj domov v severokyperském Morfu. Jeho otec, zámožný stavební podnikatel a majitel pozemků, tehdy o všechno přišel. „Než jsem padl do tureckého zajetí, skrýval jsem se po celý měsíc v plantážích,“ vypravuje Demetris. Díky výměně zajatců se však brzy dostal na svobodu a od r. 1975 studoval v tehdejší NDR stavebnictví. Dnes pracuje jako turistický průvodce. Vysněné povolání jeho otce neodpovídalo jeho vlastním snům. Cestou do města mi ukazuje sídliště, která byla postavena výslovně pro uprchlíky ze sedmdesátých let. Kdyby tam žili Palestinci, říkalo by se jim „uprchlické tábory“.

V srdci Lefkosie sledujeme stopy Demetrisovy vojenské služby. „Tady jsem si kroutil stráž,“ ukazuje na zeď, která rozervala město na severní tureckou a jižní kyperskou část. S úžasem zjišťuji, že odděleni zdí nejsou jen Izraelci a Palestinci. Zdi existují i v Evropě - a o den později stojím před zdí a ostnatým drátem v srdci libanonského hlavního města Bejrútu.

Na rozdíl od izraelské zdi mezi Jeruzalémem a Betlémem je v libanonském Bejrútu a evropské Lefkosii „fotografování zakázáno!“ - Tabulku jsem spatřil teprve poté, co jsem si vyfotografoval vojáky v plné polní na konci pěší zóny. „Takové zákazy se u nás berou spíš jako doporučení,“ říká můj průvodce - a já konstatuji: „Takže jsme přece jenom v Orientě!“ Demetris se směje.

Obraz vojáků Evropské unie, kteří bojovně demonstrují svou připravenost k obraně proti členské zemi NATO - Turecku, mi nedává pokoj. Zdá se mi neskutečné, že EU a NATO na sebe míří zbraněmi. Při skleničce dobrého kyperského červeného mě napadají troufalé myšlenky: Nemohlo by se přistoupení Turecka k EU podmínit požadavkem, aby prostě vyklidilo severní Kypr? Aby se tak všem, kdo se chorobně bojí islámu, dokázalo, že Turci nemají žádné expanzivní choutky?

„Ne, ne, tak jednoduché to není,“ namítá kolega novinář, který už desetiletí působí jako zpravodaj na Blízkém východě. „Vždyť Turci vtrhli na Kypr teprve poté, co řečtí nacionalisté opojení snem o řecké říši, začali své turecké spoluobčany masakrovat.“ Demetris připouští, že důvodem tureckého vpádu na Kypr skutečně nebyl zálusk na další území. Vždyť Turci by byli mohli bez potíží obsadit celý ostrov. „Vojensky neměl Kypr proti Turecku vůbec žádnou šanci.“

Dobrá, uznávám, že jsou má srovnání a s nimi související nápady příliš smělá. Izrael a jeho sousedé představují zcela zvláštní problém a je pochopitelně něco úplně jiného, když se na určitém konfliktu podílejí, za určitou situaci nesou odpovědnost nebo určitý stav zavinili Židé. Proto také není možné požadovat nezávislost pro Kurdistán - ačkoli by byl Kurdistán ve srovnání s Palestinou bohatou a životaschopnou zemí. A kdyby se Turecko opravdu mělo připojit k EU, museli bychom si rozmyslet, jestli máme zájem o kurdský problém jako evropskou záležitost. Jednoho krásného dne by pak mohl přijít na nápad chtít se stát součástí Evropy i Kirkúk nebo Mosul - nebo se stane Evropa součástí Orientu, až bude hraničit s Íránem?

Ani přiznání odpovědnosti za genocidu Arménů nemůžeme od svých tureckých přátel žádat. Musím vyslechnout, že my Němci nemáme žádný smysl pro orientální pojem cti a složité pocity východu prostě nedokážeme pochopit. Proto budu napříště přehlížet, když v arménských čtvrtích Jeruzaléma, Bejrútu a jiných měst Orientu narazím na graficky působivé znázornění krutosti tureckého masakru.

Když už je řeč o „holocaustu“: „Tento výraz, který používal americký tisk pro osmanské zacházení s arménskými spoluobčany půl století před německou genocidou na Židech, pochází vlastně z řečtiny“, vysvětluje Demetris nad chutným jehněčím s rýží a fazolemi. „Holocaust“ byla celistvá oběť přinášená bohu podsvětí, řeckému Hádu nebo římskému Plutovi, která musela být na oltáři zcela spálena. Na rozdíl od jiných bohů, kteří se s obětníky dělili formou obětní hostiny, nenechali bohové podsvětí člověku ani zbyteček.

Po jídle následuje „kyperská káva“. Jedná se vlastně o stejný nápoj, kterému se v Izraeli říká „kafe boc“ (bláto) a který mi byl poprvé nabídnut před téměř třiceti jako „arabská káva“. Při jedné návštěvě u beduínů jsem pak byl tak naivní, že jsem „arabskou kávu“pochválil - aby ae mi dostalo poučení, že to není „arabská“, nýbrž „beduínská“ káva. Běda tomu, kdo by tento nápoj, servírovaný v šálcích velikosti náprstku, nazval v Řecku „turkem“. Izraelci mluví o „turecké kávě“ patrně jen tehdy, když svým palestinským přátelům chtějí dokázat, že už tu před nimi byli také jiní okupanti.

Zkrátka a dobře, dokonce i káva je v Orientu - pardon, Kypr je přece Evropa - záležitostí politické cti, jak mi kdysi v Tadmoru, starověké Palmyře v syrské poušti, vysvětloval můj hostitel na základě prastarého beduínského přísloví: „První šálek se pije pro požitek, druhý na přátelství a při třetím se tasí meč.“ A o to, jako dobrý Němec, který vyrůstal v pacifistických tradicích, pochopitelně ani trochu nestojím. Proto už raději končím a napříště se zdržím všech nepatřičných přirovnání - jakkoli mě přímo bijí do očí.

Obrázky z Lefkosie najdete zde a z Kypru obecně.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

www.israelnetz.de

přeložil Pavel Mareš








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.