Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
Vojna je pro chlapy, kteří ji zažili vždy vítané téma k vyprávění. Díky za něj.
U raketového vojska jsem granát či ostrý náboj nikdy neviděl. Na hlídky se slepými. Byla to hra na vojáky a dělali dobře. Jistota je jistota. Mnohý z nás by v případě napadení západním nepřítelem namířil smopal vz.58 proti svému buzerujícímu mazákovi či veliteli. Buzerace ve Staré Huti byla neuvěřitelná.
Na vojně člověk zažil s kamarády spoustu absurdních i humorných příhod. Jedna mi zvláště utkvěla v paměti. Při cvičení na Doupově, kdy první tanková ze Slaného bojovala s karlovarskými motostřelci (ti s bílým pruhem), družstvo radiačně chemického průzkumu PVS z nudy zajalo "nepřátelského" opozdilce. Četař Získal ho nechal přivázat ke stromu, do kšiltovky si zapíchl bažantní péro, s nasupeným výrazem a založenýma rukama přecházel kolem a na" zajatce" vykřikl:"Proč bílé tváře zavraždily Tačatunga!" Skončilo to společným přípitkem na zdraví Vinetua, náčelníka Apačů.
Historky z vojny jsou věčné téma, hlavně u piva.
Mne zaujala autorova věta:
"Nemám z těch dob žádnou hrdost, ale kdyby dnes o mně moje země ještě stála, šel bych."
Problém je v tom, že vrchní velení (nejdříve politické a poté vojenské) vám přesně určí, kdo je nepřítel, s čímž nemusíte souznít.
Přímé ohrožení naší země.... nehrozí, to jsou jen romantické představy jak bránímme "kotlinku". Ve skutečnosti je naše armáda postavena/konstruována jako expediční.
Nic nového... v Kábulu se přece bojovalo za Prahu?
Jirásek to hezky nazval "V cizích službách".
U Madridu bráníme Prahu.... vzpomínáte? No ale ono je to skoro pravda, čekat až nepřítel zazvoní u mých dveří? Nakonec v Anglii nad kanálem či u Tobruku jsme také bojovali za Prahu. J.L. end
Nu, trochu historické posloupnosti.
Legie (ruské, italské i francouzské) rozhodně nebyly expedičními sbory, právě naopak - měly se probojovat domů.
Československá armáda byla budována jednoznačně k obraně československého území. Pak přišla zrada spojenců a situace s legiemi se opakovala v nové podobě - domů se chtěli probojovat ti od Tobruku, letci v Anglii i Svobodův sbor.
Takže ano - tam kde píšete bojovali za Prahu, ale s Irákem a Kábulem to bylo fakt jinak. I nové (tajené) ukrajinské plány AČR jsou něco jiného, a to tak, že úplně.
S tím Madridem - sám úplně přesně nevím, co si o tom myslet.
Už k té první větě ( bez piva - je právě 7,50 ráno ) taky přidám z mé služby vlasti v letech 62/64 - to zrovna vrcholila t.zv. kubánská krize - nechali nás nastoupit na chodbě a náš politruk ( kpt Větvička ) nám sdělil, že až to písknou tak musíme fičet nejkratší cestou k Baltskému moři, tam ty naše V3S a Tatra 111 nalodíme a pojedeme parníkem té Kubě na pomoc a tak vojín Lojko ( slovačisko nevinné ) se přihlásil o slovo a otázal se : súdruh kapitán už jste volal manželce domů aby uklidila prádlo z balkonu a kpt Větvička zaklapl desky a tiše odešel - my ostatní tiše taky za chvíli po něm - konec a krásné dny všem
Nevím, moc-li je úvaha zjednodušená, ale přijde mi typické, jestli kluky skolili libovolně dlouho "na sucho", a pak jim dali do ruky rovnou ostré granáty.
Já mám stejnou zkušenost z vojenské katedry. Něco se nadiktovalo do sešitu, nechal se uplynout delší čas a při pokusu o praktické cvičení na nás bylo řváno, že "nemáme návyky".
Inu, měl ten nešťastník podplukovnická pravdu. Návyky jsme opravdu neměli.
No, návyky se někdy hodí. Jako když se na palebné čáře ostrých střeleb vztyčil bažant vojáček a lomcuje závěrem sapíku otočil se dozadu, hlaveň mířila víceméně na mne - s voláním soudruhu veliteli, mně to nestřílí! Tak rychle jsem v životě nezalehl. A řval jsem zahoď to vole ... Naštěstí to měl fakt zaseknuté.