Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
Dcera v prepubertálním věku si přála křečka. Sehnal jsem akvárium, piliny a dcera měla křečka. Ten, až se naplnily jeho dny, zesnul a je pochován pod vchodem našeho tehdy svépomocně stavěného paneláku.
Poté dcera již pozdně pubertální donesla malinkou želvičku. Propadl jsem trudnomyslnosti, neboť želvy jsou dlouhověké. Dcera posléze odjela do zahraničí v rámci programu Erasmus a želvu nám zanechala. Popolézala si - ta želva, ne dcera - po bytovém jádře a když přestala, seznali jsme, že je po ní, tedy po želvě. Dcera již byla dostudovaná a v pracovním procesu, leč přijela na pohřeb. Protože panelák byl již dostavěn, želva - on to byl vlastně želvák - byla pohřbena v lese za ním.
Načež si dcera pořídila psa, naštěstí malého. Protože bydlí v jiném městě, byl jsem celkem klidný. No a teď periodicky psa hlídáme, protože dcera je aktivní, furt někde rajzuje a třeba pěší čtrnáctidenní tůra po rumunských horách by pejska nejspíš udolala.
Dnes je už pejsek věku pokročilého a nemiluje dlouhých procházek jako dřív, takže se to dá přežít.
Jen jsem jat obavami, co bude následovat, až pejsek dojde na konec své životní cesty. Dcera periodicky vede řeč tu o prasátku, tu o nějakém hadovi nebo pro změnu zase o pejskovi ...
A co takhle
kohouta,čínské prase,slepice ,papoušci ve volierách na ploše asi 20 metrech u miniaturního pozemku v pražském satelitu.To všechno si užíváme.
Re: A co takhle
Černé čínské prasátko, pokud je umíněně udržováno na rostlinné stravě je nesmírně lahodné, přesněji ovárek z něj, ostatní je více měně vepřové.