Zeman je za jejího nepřítele považován neprávem

Česká republika je mezinárodními organizacemi často kritizována za údajně špatné výsledky v oblasti sociální inkluze, tedy v “začleňování postižených nebo znevýhodněných jedinců do společnosti a jejích institucí“ (wikipedie). Za nepřítele inkluze je po některých výrocích ohledně vzdělávání postižených dětí považován i prezident Zeman. Je to paradox, protože na Hradě se inkluzi daří zcela mimořádně.

Dobrým příkladem je výskyt Jiřího Ovčáčka v administrativě ctihodného Hradu, a to dokonce v prestižní roli ředitele tiskového odboru. Nic nenaznačovalo, že by měl na víc než na působení v redakci komunistických Haló novin, propagandistickém suterénu vydávaném za žurnalistiku, šířícím třídní nenávist a oslovujícím to nejhorší v lidské duši. A přece se mu podařilo se z tohoto ghetta vymanit. Chce se zvolat “per aspera ad astra“, byť Jiří by pravděpodobně dal přednost komunistickému “šturmování nebe”.

Je to o to cennější, že Jiří každodenně demonstruje své nedostatečnosti a dokazuje tak, že na sociálním dně nebyl náhodou, že nebyl démantem jen náhodně pohozeným v kupce hnoje. Naposledy se mu to podařilo přirovnáním skupiny popových zpěváků, kteří svobodně a spontánně vyjádřili svůj negativní názor na prezidenta Zemana, ke státní mocí zneužitým umělcům v roce 1977, donuceným asistovat u demonstrace loajality ke komunistickému režimu.

Taková neschopnost odlišit protiklady, jako bílou od černé nebo čokoládu od hovínka, je jasnou kognitivní insuficiencí, a Jiří je tedy zcela mimořádným příkladem “začlenění znevýhodněného jedince do společnosti a jejích institucí“. A platí to i tehdy, pokud by se v jeho případě jednalo o nedostatečnost jiného druhu, třeba charakterovou, vycizelovanou léty práce pro Haló noviny či získanou kapénkovou nákazou na Hradě. Nedostatečnost jako nedostatečnost.

Jiří ale není jediným skvělým příkladem sociální inkluze, kterého Miloš Zeman dosáhl. V létě roku 2013 jmenoval ministrem financí a místopředsedou vlády člověka mimořádně neobratného ve světě financí, Jana Fischera. Ten v té době již půl roku dlužil více než 5 miliónů korun jako důsledek toho, že se podobně jako mnozí jiní sociálně slabí vrhl do zdánlivě lukrativního projektu, aby na něm prodělal kalhoty. V jeho případě se jednalo o kandidaturu na úřad prezidenta republiky, jež se ukázala být naprostým propadákem. Jan tehdy dokonce porušil literu zákona, když jako jediný z kandidátů nesplatil dluhy v zákonné lhůtě.

Kolik scházelo k tomu, aby se Jan stal klientem mediační a probační služby? V které jiné zemi se může naprostý outsider stát ministrem financí? Není moc pravděpodobné, že ještě lepší inkluze by bylo dosaženo jinou metodou obsazování ministerského křesla, například losováním. Mezinárodní instituce, EU a každoroční výroční zpráva ministerstva zahraničí USA by měly konečně uznat, že přinejmenším ze strany prezidenta ČR je u nás sociální inkluzi věnována řádná péče.

Koneckonců, Zeman, stejně jako třeba Bill Gates, jen méně šťastným jedincům vrací to, čím on sám byl životem štědře obdarován.