Každý zná tento pojem, ale představuje si pod ním trochu něco jiného. Většinou souvisí s našim mládím, kdy jsme byli silní, zdraví, plni ideálů a prvních lásek. A vůbec nejde o to, že objektivně to byly doby těžké, třeba i plné nesvobody. Subjektivně, ze svého hlediska, to cítí každý trochu jinak.

Pro někoho jsou zlaté časy spojeny s tím, když byl svět srozumitelný, pochopitelný a předvídatelný, pro jiného souvisí s majetkem a životní úrovní. Pro dalšího z retra zavane závan něčeho tajemného. Jiný je okouzlen možností cestovat po světě. Pesimisté s oblibou říkají, že době, na kterou dnes nadáváme, se jednou bude říkat staré zlaté časy.

Dost lidí se shodne na idealizaci první republiky s prezidentem Masarykem a všeobecným nadšením budovat svůj vlastní stát. Ale jinak tuto dobu viděli Němci v sudetském pohraničí a jinak dělníci na Mostecku. Celkově stát prosperoval a hospodářsky rostl a rádi říkáme, nebýt Hitlera, kde bychom dnes byli. Ale i z Mnichova a Protektorátu jsme se oklepali a díky odboji se zařadili k vítězům. Doba nám ale nepřála a nacistickou diktaturu vystřídala ta komunistická. Snažili jsme se to změnit pražským jarem, ale opět jsme dostali za vyučenou. Podařilo se to až po pádu komunistického impéria. Opět to nebylo jednoduché. Svobodu doprovázel chaos devadesátých let. Pro někoho doba neobyčejných příležitostí, pro jiného nárůst kriminality a pro další doba svobody, kterou dnes můžeme jen závidět. Možná se některá období přece jen vymykala a tak se mluví o „zlatých šedesátých“ a „zlatých devadesátých“. A to nejen z českého hlediska.

Svět se vyvíjel hospodářsky sice k příjemnému blahobytu, ale také k správňáctví politické korektnosti, terorizmu, volbě pohlaví dle pocitu, kácení soch a pomníků, hnutí LGBT, BLM či MeToo. Člověk si začal říkat, mám se dobře, ale … Lidé se uzavřeli do sociálních bublin. O pravdě se začalo hlasovat a nepolemizuje se s názorem, ale dehonestuje se jeho autor. V naději, že když se zapudí nositel, zmizí i názor. Jsme sice svobodní, ale víme, že všeho ocud pocud. Pocit sebezáchovy nutí k autocenzuře a to není dobré. Autocenzura je jedním z nejnebezpečnějších způsobů cenzury. Dusí.

A od té doby, co Putin napadl Ukrajinu, je každému jasné, že domnělé zlaté časy jsou nenávratně pryč. Stačí se podívat na příliv uprchlíků, ceny pohonných hmot, plynu a potravin. K tomu ještě Green Deal s dnes už nerealistickými požadavky a pozůstatky covidu. Jednostranná válečná propaganda a výzvy státu k eliminaci a nahlašování „nevhodných“ příspěvků k pocitu svobody nepřidají. Byli bychom rádi, kdyby ty zlaté časy vystřídaly aspoň časy normální, ale bohužel se řítíme do krize, i když si to zatím nechceme přiznat. O to horší bude vystřízlivění. Stále v nás přetrvává nárokovost. Máme přece právo a nárok na dobrou životní úroveň, to či ono, tak se státe starej a kompenzuj. I když není z čeho a žijeme na dluh.

Ale jak nejlépe zkrotíme inflaci? Poklesem životní úrovně. Když budeme méně kupovat a jen to nejnutnější, tak ceny neporostou. Protože každá státní kompenzace se jen promítne do nárůstu cen. Rovnováhu lze obnovit sladěním výše platů s produktivitou práce. Válkou, sankcemi a ekologií jsme rozkolísali světovou ekonomiku a rozbili dlouhodobě dosaženou rovnováhu, která generovala blahobyt. To vždy s sebou nese ničení hodnot a dodatečné náklady. Její obnovení může trvat dekády.

Jsme v tom až po krk, i když si to stále nechceme připustit. Velké systémy mají velkou setrvačnost a dlouho se moc neděje, ale naše chyby nás doběhnou. I až se začneme chovat rozumně, bude trvat, než se trendy obrátí. Obrázky ze světové krize ve třicátých letech, kdy chudí žili na jedné charitativní polévce za den, považujeme stále za historii. Dej bože, aby tomu tak bylo.